ECLI:CZ:US:2022:3.US.1165.22.1
sp. zn. III. ÚS 1165/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. Ch., zastoupeného Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem Staropramenná 722/26, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, č. j. 8 Tdo 1330/2021-831, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 8 To 124/2021, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 10. 2020, č. j. 5 T 95/2018-702, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 Ústavy, v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") shledán vinným zločinem zpronevěry, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie v délce deseti let. Poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení o náhradě škody ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele jako obviněného a k odvolání poškozeného Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil rozsudek obvodního soudu pouze ve výroku o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 704 149,57 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek obvodního soudu nezměněn a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") jako opožděné. Podle Nejvyššího soudu se totiž podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, ve smyslu §265d odst. 2 tr. řádu nepovažuje za dovolání, byť by bylo takto označeno a nelze s ním spojovat žádné účinky týkající se dovolání, tedy ani účinky z hlediska zachování lhůty k jeho podání (tato marně uplynula dne 29. 9. 2021). Ze samotného podání ze dne 24. 9. 2021, které stěžovatel označil jako dovolání, přitom podle Nejvyššího soudu nevyplývá, že by bylo skutečně podáno prostřednictvím obhájce, když v něm není obhájce vůbec označen a předmětné podání obvodnímu soudu doručil stěžovatel osobně. Sám obhájce stěžovatele Mgr. Karel Touschek posléze ve svém podání ze dne 28. 11. 2021 uvedl, že dosavadní podání v rámci dovolacího řízení podával stěžovatel sám, tedy nikoliv jeho prostřednictvím. Za dovolání v zákonem uvedeném slova smyslu je tak nutno podle Nejvyššího soudu považovat teprve dovolání podané prostřednictvím Mgr. Karla Touschka ze dne 2. 12. 2021. Toto dovolání však vzhledem k tomu, že lhůta k podání dovolání v posuzovaném případě uplynula již dne 29. 9. 2021, bylo podáno opožděně. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplnil, že ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel byl po celou dobu v trestním řízení zastoupen právě obhájcem Mgr. Karlem Touschkem a byl městským soudem řádně poučen o tom, že dovolání lze podat pouze prostřednictvím obhájce. Stěžovatel přitom ve svých podáních nikterak nedoložil, že by nebyl schopen se se svým obhájcem spojit; naopak z pozdějších podání jeho obhájce vyplynulo, že stěžovatel s ním byl v kontaktu, ale potřebnou součinnost nevyvinul, neboť se patrně domníval, že i v trestním řízení může podat dovolání osoba bez právního zastoupení, pokud sama má právní vzdělání.
5. K této argumentaci Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti toliko uvádí, že z důkazů má jasně vyplývat, že v době podání dovolání byl právně zastoupen advokátem (obhájcem), když navíc samotný návrh na zahájení dovolacího řízení ze dne 24. 9. 2021 splňoval všechny podmínky pro projednání před Nejvyšším soudem a nemusel být dále doplňován. Ze samotné praxe Nejvyššího soudu pak má podle stěžovatele vyplývat, že i dovolání lze doplňovat v průběhu řízení před Nejvyšším soudem.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu, jsou účastníkům řízení známy.
7. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšším soudem provedená intepretace a aplikace zákonných ustanovení, týkajících se povinného zastoupení v dovolacím řízení obhájcem, byla v nyní posuzované věci ústavně akceptovatelná a plně odpovídá úpravě obsažené v trestním řádu (§265d odst. 2).
8. Nejvyšší soud dostatečně pečlivě, logicky a přesvědčivě vysvětlil, že stěžovatel do uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání dovolání toto prostřednictvím obhájce nepodal (což ostatně jeho obhájce Nejvyššímu soudu dodatečně výslovně potvrdil). Na uvedeném závěru Nejvyššího soudu pak jistě nemůže ničeho změnit ani okolnost, že stěžovatel teprve v říjnu roku 2021 ke svému podání, označovanému jako doplnění dovolání, přiložil plnou moc pro shora jmenovaného obhájce datovanou dnem 15. 9. 2021. Za tohoto stavu k protiústavnímu odepření spravedlnosti ze strany Nejvyššího soudu podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je tudíž zjevně neopodstatněná.
9. V rozsahu směřujícím proti rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu je pak za tohoto stavu ústavní stížnost nepřípustná. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Z povahy věci přitom musí být tyto procesní prostředky vyčerpány řádně (jde o projev subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k ostatním prostředkům ochrany práva). V dané věci ovšem stěžovatel dovolání řádně nevyčerpal, v důsledku čehož bylo jeho dovolání odmítnuto jako opožděné (srov. shora), čímž se též uzavřela cesta k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu Ústavním soudem.
10. S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu