ECLI:CZ:US:2022:3.US.1168.22.1
sp. zn. III. ÚS 1168/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha 5 - Zbraslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 5 Tdo 4/2021-3603, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2020 sp. zn. 9 To 186/2020 a výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. března 2020 sp. zn. 2 T 177/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/21009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců (výrok I.). Dalšími výroky II. a III. byl podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zproštěn obžaloby s tím, že skutky, pro které byla obžaloba podána, nejsou trestným činem. Skutek, kterým byl stěžovatel uznán vinným, v podstatě spočívá v tom, že během výkonu služby příslušníka Policie České republiky v jím užívané kanceláři sídla policejního útvaru, kde byl služebně zařazen, na počítačové sestavě za použití jemu přiděleného loginu prostřednictvím programu "Dotazy do informačních systémů" bez zákonného důvodu a pod smyšlenou legendou operativně pátrací činnosti opakovaně prováděl lustrace fyzických osob v informačních policejních systémech a systémech Ministerstva vnitra za účelem zjištění osobních údajů jiných osob pro vlastní potřebu nebo pro potřebu jiných, přičemž jednal v rozporu se závaznými pokyny policejního prezidenta a §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru").
3. O odvolání státního zástupce a stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 tr. řádu zrušil rozhodnutí obvodního soudu v obou zprošťujících výrocích II. a III. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu k novému projednání. Odvolání stěžovatele podané proti výroku I. podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel podal proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že byl uznán vinným pokračujícím přečinem podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv popis skutku a skutková zjištění neodpovídají objektivním a subjektivním znakům příslušné skutkové podstaty, a byla nesprávně aplikována zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Podle jeho přesvědčení je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry. Nejvyšší soud pak pouze z formálních důvodů odmítl dovolání, aniž by se věcí zabýval věcně. Stěžovatel přitom polemizuje s konkrétními zjištěními soudů stran jednotlivých lustrací, přičemž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vyjadřující se k důkaznímu řízení. Zdůrazňuje přitom, že byl služebně zařazen jako operativec a k náplni práce patřila právě operativně pátrací činnost, která je dle interních aktů dovoleným účelem provádění lustrací, přičemž žádnou z lustrací nepředal třetí osobě ani z jejich provedení nijak neprofesně netěžil, pouze o nich neučinil příslušný písemný záznam, což může být nanejvýš kázeňským přestupkem. Má proto za to, že měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, přičemž tvrdí, že v tomto směru učiněný závěr dovolacího soudu je také v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Odkazuje přitom na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a na obecné závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1152/17.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) v podstatě nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v odmítnutí skutkových zjištění rozhodných pro závěr o vině stěžovatele. Stěžovatel přitom poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Jak však vyplývá z rozsudku obvodního soudu, tento soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení provedených důkazů. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Městský soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl na rozdíl od zjištění, která vedla obvodní soud k vydání zprošťujících výroků, ke skutkovým zjištěním žádných výhrad, přičemž stejně jako nalézací soud obhajobě stěžovatele nepřisvědčil, když z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatelem prováděné lustrace nebyly nijak spojeny s žádnou operativně pátrací činností a v prvně uvedených lustracích ani jeho služební zařazení ho k takové činnosti neopravňovalo. Městský soud shledal správnou a výstižně odůvodněnou i právní kvalifikaci jednání stěžovatele.
10. Lze shrnout, že obě napadená rozhodnutí, posuzovaná jako celek, obsahují souhrnné hodnocení všech rozhodných skutečností a vylučují jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže městský soud na námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
11. Také Nejvyšší soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], přezkoumal z pohledu takových vad rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné rozhodnutí, v němž je reagováno na relevantní námitky, z ústavněprávního hlediska obstojí.
12. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí patřičně reagoval i na námitku, že skutková věta výroku o vině v rozsudku obvodního soudu neobsahuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a shledal, že z uvedené skutkové věty naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu, kterým byl stěžovatel uznán vinným, nepochybně vyplývá, přičemž skutková věta nevzbuzuje pochybnosti ani o tom, zda došlo k naplnění vědomostní a volní složky zavinění stěžovatele, což je zřejmé z charakteru a způsobu spáchání posuzovaného skutku.
13. Nejvyšší soud se zabýval i tvrzením stěžovatele, že byla opomenuta zásada subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio, přičemž s odkazem na svoji ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že ve věci stěžovatele nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by svědčily o tom, že jím spáchaný skutek neodpovídá běžně se vyskytujícím případům uvedeného přečinu. Připomněl přitom, že stěžovatel prováděl ke svým soukromým účelům lustrace několika osob ve velkém množství informačních systémů, které obsahují citlivé osobní údaje a nejsou přístupné veřejnosti, ale pouze pověřeným osobám Policie České republiky, které mohou nahlížet do těchto systémů a vyhledávat v nich informace pouze v rámci plnění svých služebních úkolů a tyto údaje mohou využívat jen v nutném rozsahu a k účelu, pro nějž jim byly zpřístupněny. Stěžovatel však přístupu k nim zneužil a neoprávněně užil data v nich uložená.
14. Odkazuje-li stěžovatel na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství a v něm užité rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1513/2017, Nejvyšší soud v napadeném usnesení podrobně vysvětlil, proč se závěry uvedeného usnesení na posuzovanou věc nemohou vztahovat.
15. Na případ stěžovatele nedopadají ani závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1152/17 (N 107/89 SbNU 579), na jehož obecná východiska stěžovatel odkazuje. V souladu s uvedeným nálezem Ústavní soud konstatuje, že zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě - jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin. V případě stěžovatele však Nejvyšší soud vyhodnotil, že s ohledem na rozsah zásahů do práv chráněných §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i množství informačních systémů, u nichž stěžovatel zneužil svého přístupu k nim, nelze jednání stěžovatele hodnotit jako méně společensky škodlivé, což je jedním ze základních předpokladů pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
16. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu