ECLI:CZ:US:2022:3.US.1178.22.1
sp. zn. III. ÚS 1178/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vratislava Včeláka, zastoupeného advokátkou JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., se sídlem Národní 416/37, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, č. j. 30 Cdo 2608/2021-421, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2021, č. j. 30 Co 208/2019-391, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 11. 2018, č. j. 26 C 46/2017-205, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se předmětnou stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny, a dále v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Řízení předcházející podané ústavní stížnosti lze shrnout následovně.
3. Proti stěžovateli bylo na návrh oprávněného zahájeno exekuční řízení, které bylo zastaveno téměř po 5 letech trvání. Na základě tohoto exekučního řízení se stěžovatel domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť se domníval, že exekuční řízení proti němu bylo vedeno bezdůvodně a exekuce měla být zastavena či alespoň odložena na základě jím podaných námitek. V důsledku průtahů v řízení a celkové nepřiměřené délce sporu mu tak byla údajně způsobena značná škoda. Stěžovatel se proto po státu domáhal (mimo jiné) náhrady nákladů řízení, ušlého zisku, neoprávněně odčerpané částky oprávněnému a také úroků z prodlení ze zablokovaných a následně odčerpaných částek, a to v celkové výši 11 011 604 Kč. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť uzavřel, že zde neexistuje odpovědnostní titul pro přiznání požadovaných nároků.
4. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudek obvodního soudu potvrdil. Rozsudek městského soudu byl však Nejvyšším soudem, jako soudem dovolacím, zrušen a vrácen městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud proto - vázán právním názorem dovolacího soudu - věc rozhodl nyní napadeným rozsudkem tak, že v předmětném řízení sice došlo k průtahům, nicméně nebyla shledána souvislost mezi postupem soudu a vzniklou škodou. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl pro jeho nepřípustnost.
5. Ústavní soud má za to, že není potřeba uvádět další okolnosti případu, neboť účastníkům řízení jsou beztak veškeré skutečnosti dobře známy.
6. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní podmínky řízení vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud proto přistoupil k věcnému posouzení námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Jak se podává i ze shora uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy měly dospět k vydání rozhodnutí o zastavení exekuce podstatně dříve a současně soudům vytýká absenci řádného odůvodnění jejich závěrů. Stěžovatel také tvrdí, že postupem soudu bylo zcela "vyprázdněno" jeho právo na náhradu škody způsobenou mu orgánem veřejné moci v rámci jeho činnosti.
10. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud především uvádí, že není zcela zřejmé, co má stěžovatel na mysli, když tvrdí, že jeho právo na náhradu škody bylo "vyprázdněno". Jak se totiž podává z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů, soudy se nárokem uplatněným stěžovatelem zabývaly pečlivě, přičemž také náležitě odůvodnily svůj postup a zabývaly se každým jednotlivým nárokem stěžovatele. O tom ostatně svědčí také shora zmíněná okolnost, že Nejvyšší soud nejprve zrušil rozhodnutí městského soudu, takže o odvolání stěžovatele musel tento soud rozhodovat opakovaně.
11. Ve skutečnosti proto stěžovatel nebrojí proti tomu, že obecné soudy nevěnovaly jeho případu náležitou pozornost a nevypořádaly všechny jím uplatněné námitky, nýbrž že jeho návrhu nebylo vyhověno. K tomu je však nutno uvést, že ústavně zaručené právo na spravedlivý proces nezaručuje (a z povahy věci ani zaručovat nemůže) právo na úspěch v soudním řízení. Takové právo totiž neexistuje a nerozhodl-li obecný soud na základě zjištěných skutečností ve prospěch pachatele, nelze tento výsledek soudního řízení vykládat jako "vyprázdnění" práva na náhradu škody.
12. Jak sám stěžovatel uvádí v odůvodnění ústavní stížnosti, v případě posuzování (ne)přiměřené délky řízení a průtahů řízení je potřeba přihlížet k povaze sporu a konkrétním okolnostem případu [viz také nález I. ÚS 660/3 ze dne 19. 2. 2004 (N 24/32 SbNU 219); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z ustálené judikatury zdejšího soudu i Evropského soudu pro lidská práva se totiž podává, že neexistuje žádná pevně stanovená délka jednotlivých soudních řízení a každý případ je třeba hodnotit individuálně podle celé řady konkrétních okolností, jakými jsou např. obtížnost věci, postoj účastníků řízení, jejich odpovídající součinnost či naopak obstrukce atp. Z hlediska Ústavního soudu je přitom podstatné, aby obecné soudy tyto konkrétní okolnosti každého případu logickým a přesvědčivým způsobem spravedlivě zhodnotily, což se ostatně v této věci také stalo.
13. V nyní posuzovaném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečně vyhodnotily sled jednotlivých rozhodnutí a procesních úkonů ve věci, přičemž s ohledem na její složitost a veškeré relevantní okolnosti, podrobně popsané v napadených rozhodnutích, je zjevné, že nešlo o bagatelní věc, která mohla být rozhodnuta rychle. V řízení byla provedena řada procesních úkonů, např. výměna exekutora, vypracování znaleckých posudků (dokonce i z oboru písmoznalectví), byly vzneseny námitky podjatosti apod. Nelze tak přisvědčit stěžovateli, že předmětná exekuce mohla být zcela jednoznačně zastavena dříve, když právě o jeho návrhu na zastavení exekuce bylo vedeno složité řízení.
14. Jestliže nalézací soudy v napadených rozhodnutích následně hodnotily celkovou délku exekučního řízení, respektive návrhu na zastavení exekuce, a s ohledem na zjištěné průtahy řízení tyto "doby nečinnosti" odečetly od celkové doby trvání sporu, aby mohly posoudit, zdali by při "upravené" době trvání sporu nedošlo ke vzniku škody stěžovatele, postupovaly zcela v souladu s judikaturou (srov. např. nález Ústavního soudu II. ÚS 3553/15 ze dne 15. 2. 2017). Nelze tak ani souhlasit se stěžovatelem, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces nedostatečným odůvodněním svého postupu. Naopak, z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu se podává (bod 17), že byla zjištěna dvě období nečinnosti exekučního soudu, která soud podrobně popsal, dal stěžovateli možnost se k těmto průtahům vyjádřit a dané okolnosti následně vyhodnotil a pokud dospěl k odůvodněnému závěru, že v tomto případě mu v příčinné souvislosti žádná škoda nevznikla, nespatřuje v tom zdejší soud pochybení, které by bylo způsobilé dosahovat protiústavní intenzity.
15. Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení ústavní stížnosti jako k návrhu zjevně neopodstatněnému dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu