ECLI:CZ:US:2022:3.US.1194.22.1
sp. zn. III. ÚS 1194/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. P. a nezletilého A. Ž., obou právně zastoupených JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022 č. j. 70 Co 4/2022-1333 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2021 č. j. 66 Nc 2544/2020-1242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jakož i práva jejího nezletilého syna, a to čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelky, matky nezletilého, na schválení právního jednání za nezletilého, a to podání žaloby na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 400 000 Kč podle §779 odst. 1 o. s. ř. proti otci nezletilého jako žalovanému (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Důvodem žaloby mělo být to, že otec zinscenoval události, zmanipuloval důkazy a křivě obvinil stěžovatelku z podávání léků nezletilému, což následně vedlo k vydání předběžného opatření usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 1. 2021 č. j. 66 Nc 2544/2020-345, kterým byl nezletilý zatímně svěřen do péče otce, a téměř po dobu dvou měsíců, než bylo uvedené usnesení odvolacím soudem změněno a návrh otce zamítnut, byl nezletilý odloučen od své matky. Tím vznikla nezletilému závažná a jen těžko napravitelná újma popsaná psycholožkou prof. PhDr. Lenkou Šulovou, jejíž negativní následky se projevují již nyní v podobě zvýšené fixace nezletilého na matku a odmítání otce. V zájmu nezletilého je podle stěžovatelky dosažení alespoň částečné satisfakce prožitého traumatu.
3. Po právním posouzení věci podle §461 o. z. dospěl soud prvního stupně k závěru, že podání žaloby nezletilým na otce není v jeho nejlepším zájmu. Nezletilý je nízkého věku, aktuálně má vřelý vztah k oběma rodičům. Podání takové žaloby je pouze pokračováním vyřizování si účtů mezi rodiči, kdy jediným výsledkem podání takové žaloby by bylo zhoršení celé naprosto vyhrocené rodinné situace, kdy vztahy mezi rodiči jsou silně konfliktní, rodiče se navzájem osočují a napadají v osobních i podnikatelských sférách a podávají na sebe trestní oznámení. Soud neshledal, že by z matkou označené judikatury Ústavního soudu či ESLP bylo možno dovodit, že by podání takové žaloby bylo v zájmu nezletilého, když jimi řešené případy byly nesrovnatelné, neboť se týkaly dětí svěřených do péče ústavu, zatímco zde byl nezletilý po dobu necelých dvou měsíců v péči druhého rodiče, tj. otce, tedy na rozdíl od ústavní péče v prostředí známém a s osobou nezletilému blízkou. Navíc v péči otce během tohoto období nebyly zjištěny závady. Soud prvního stupně vyjádřil obavu, že pokud rodiče neupraví své vzájemné chování, bude nezletilému v budoucnu skutečně hrozit vznik újmy, neboť nezletilý je ve věku, kdy začíná atmosféru mezi rodiči vnímat. Opakovaně apeloval na rodiče, aby se v zájmu jejich vlastního dítěte pokusili své vztahy urovnat.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, k němuž se připojil i opatrovník. Odvolací soud odvolání stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že soud prvního stupně se řídil při svém rozhodování hlediskem zájmu dítěte jako nejvyšším imperativem. Správně dovodil, že podání žaloby fakticky nepředstavuje potřebu nahradit nezletilému tvrzeně vzniklou újmu z toho, že po dobu 52 dnů byl odebrán z péče matky a byl ponechán v péči otce, ve které nebyly zjištěny žádné závady, ale že podání takové žaloby je pouze výsledkem konfliktního vztahu mezi rodiči nezletilého a důsledkem vyřizování si účtů tentokrát matky s otcem, a to opět přes nezletilého. Toto nakonec vyznívá i z podaného odvolání, kde zřetelně matka upřednostňuje hledisko potrestání otce. Odvolací soud souhlasil s tím, že nejlepším zájmem nezletilého, který má prokazatelně k oběma rodičům vřelý vztah a i oni jej rovněž zjevně milují, je to, aby došlo
k uklidnění celkové situace mezi rodiči.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkovou situaci, na jejímž základě bylo vydáno předmětné předběžné opatření a dále namítá, že zamítnutím jejího návrhu na schválení právního jednání za nezletilého syna v podobě podání žaloby na náhradu újmy vyloučily obecné soudy právo nezletilého syna na přístup k soudu a spravedlivé projednání jeho záležitosti. Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo rovněž zasaženo do práva stěžovatelky jako matky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Obecné soudy došly na základě provedeného dokazování ke zcela nesprávnému závěru, že se stěžovatelka snaží prostřednictvím projednávaného návrhu na schválení právního jednání nezletilého syna mstít otci a trestat jej. Obecné soudy tím fakticky odepřely stěžovatelce chránit nejlepší zájmy svého nezletilého dítěte, a to všemi možnými prostředky. Z obsahu spisu přitom neplyne jediná skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že by stěžovatelka poškozovala vztahy mezi otcem a nezletilým synem, ačkoli měla a má závažné výhrady k jeho péči.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud předesílá, že nepřehlédl, že ústavní stížnost podala stěžovatelka jako matka nezletilého, ale také sám nezletilý, k jehož zastupování stěžovatelka zmocnila stejného právního zástupce. Jelikož však v dané věci dochází ke zřejmé kolizi zájmů mezi stěžovatelkou jako matkou nezletilého a otcem nezletilého, nelze dospět k závěru, že je stěžovatelka oprávněna takto za nezletilého jednat. V takových případech Ústavní soud obvykle ustanovuje nezletilému stěžovateli opatrovníka; výjimku tvoří pouze případy, kdy se jedná o zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost, jako je tomu v nyní posuzovaném případě.
8. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V projednávaném případě takové porušení shledáno nebylo.
9. Ústavní soud z obsahu napadených rozhodnutí zjistil, že se obecné soudy návrhem stěžovatelky řádně zabývaly, svá rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Jejich názor na řešení klíčové otázky, tedy zda je žaloba o náhradu škody proti otci nezletilého v nejlepším zájmu dítěte, je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný. Jelikož Ústavní soud neměl napadeným rozhodnutím z tohoto hlediska co vytknout, nepříslušelo mu úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že se stěžovatelka s obsahem napadených rozhodnutí neztotožnila, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
10. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k výsledku řízení nelze vyhovět ani návrhu stěžovatelky, aby uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu