ECLI:CZ:US:2022:3.US.1205.22.1
sp. zn. III. ÚS 1205/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Janem Lego, Ph.D., advokátem se sídlem Bezručova 335/33, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 19/2022 ze dne 7. března 2022, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli byla u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") podána obžaloba Vrchním státním zastupitelstvím v Praze pro pokračující zločin zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a pro pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Ve věci bylo nařízeno a proběhlo několik hlavních líčení, která se na žádost stěžovatele konala v jeho nepřítomnosti, a to ze zdravotních důvodů. Stěžovatel v souvislosti se svým zdravotním stavem požádal i o milost, které prezident republiky nevyhověl. Stěžovatel 13. 1. 2022 podal žádost o zastavení trestního stíhání, kterou doplnil lékařskou zprávou ze dne 30. 12. 2021 z onkologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, z níž plyne, že stěžovatel trpí adenokarcinomem jícnu, podstoupil tři linie chemoterapie, musí podstupovat punkce tekutin z dutiny břišní, a že nemoc prograduje. Přihlédl k vysokému věku obžalovaného, povaze onemocnění, způsobu léčby a přidruženým obtížím, a na základě předložené lékařské zprávy krajský soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky §11 odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tj. že obžalovaný (stěžovatel) trpí těžkou chorobou trvale vylučující jeho postavení před soud. S ohledem na to, že stěžovatelovo trestní stíhání bylo zahájeno, dospěl krajský soud k závěru, že v trestním stíhání nelze pokračovat a trestní stíhání zastavil.
3. Proti tomuto usnesení krajského soudu ze dne 3. 2. 2022 podal státní zástupce 24. 2. 2022 stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") vyhodnotil jako důvodnou, přičemž usnesení krajského soudu zrušil v celém rozsahu. Krajskému soudu vytkl, že ve výroku nebyl popsán skutek, který je předmětem daného trestního řízení. Dále vrchní soud dospěl k závěru, že byť se za současného stavu nemusí jevit podstatná změna zdravotního stavu obžalovaného k lepšímu jako příliš pravděpodobná, pro kategorický závěr soudu, že obžalovaný není a nikdy nebude schopen účasti na hlavním líčení (a tedy je namístě trestní stíhání definitivně zastavit a vytvořit tak překážku věci rozhodnuté), popsaná úvaha v tomto případě postačovat nemůže. Shledal, že namístě bude přibrat soudního znalce a uložil krajskému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
4. Stěžovatel namítá, že státní zástupce podal stížnost opožděně, a že vrchní soud nerespektoval §143 tr. řádu a neposoudil řádně lhůtu k podání stížnosti. Uvádí, že státnímu zástupci bylo usnesení krajského soudu doručeno 21. 2. 2022, zároveň ale dovozuje, že lhůta pro podání stížnosti plynula již od vyhlášení rozhodnutí. Uvádí, že v daném případě není možné tvrdit, že ke zmeškání lhůty došlo na základě nesprávného poučení soudu, když státní zástupci jsou podle zákona o státním zastupitelství povinni znát zákon a důsledně jej dodržovat. Konstatuje, že slovo "dobře", které předseda senátu krajského soudu použil v reakci na vyjádření státního zástupce, nepředstavuje dle stěžovatele určení lhůty. Naléhavost kasačního zásahu Ústavního soudu stěžovatel vidí mj. i z humanitárních důvodů. Zastavení trestního stíhání, k němuž důvodně přikročil krajský soud, by mohlo vést k značné psychické úlevě pro stěžovatele, která sama o sobě dokáže ovlivnit délku přežití. Stěžovatel se podle §39 zákona o Ústavním soudu domáhá s ohledem na svůj zdravotní stav přednostního projednání své ústavní stížnosti.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů k ochraně práv.
6. V případě trestních řízení Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, pokud by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost.
7. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podává ústavní stížnost v situaci, kdy trestní řízení před soudy dosud neskončilo, návrh byl shledán předčasným. Za daného stavu věci, jakkoliv je pro stěžovatele nepříjemný, neshledal Ústavní soud ústavní stížnost přípustnou. K nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §11 tr. řádu, dospěl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2391/13 ze dne 13. 11. 2013 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 2743/13 ze dne 2. 10. 2013. Ústavní soud dodává, že uvedený závěr nebrání stěžovateli domáhat se dalšího posouzení dané věci a namítat důvody pro zastavení trestního stíhání v dalším řízení.
8. S ohledem na uvedené okolnosti proto soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. O žádosti stěžovatele ohledně přednostního projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož mu vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2022
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj