ECLI:CZ:US:2022:3.US.1215.22.1
sp. zn. III. ÚS 1215/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mackem., advokátem se sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník, proti usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 2. 3. 2022, č. j. 2 T 5/2014-1518, za účasti Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Okresního soudu v Jeseníku, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Jeseníku (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel, jenž byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 24. 8. 2021, č. j. 2 T 5/2014-1431 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc ze dne 13. 1. 2022, č. j. 68 To 253/2021-1498, pravomocně uznán vinným, je povinen podle ustanovení §152 odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") nahradit státu náklady trestního řízení stanovené paušální částkou ve výši 11 000 Kč.
3. Nemaje k dispozici jiný prostředek ochrany svých práv (pozn. Ústavního soudu: stěžovatel se návrhem ze dne 8. 3. 2022 u okresního soudu domáhal opravy rubrikovaného usnesení, nicméně přípisem ze dne 15. 3. 2022 byl vyrozuměn, že tomuto návrhu nelze vyhovět), stěžovatel napadá toto usnesení ústavní stížností, v níž uvádí, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro zvýšení paušální částky nákladů trestního řízení o 7 000 Kč v souvislosti s vypracováním znaleckých posudků. Uvádí, že v jeho trestní věci sice byly vypracovány tři znalecké posudky, nicméně u každého z nich byl přibrán pouze jeden znalec, nikoliv znalci dva či více, což dle jeho názoru vylučuje uplatnění ustanovení §3 písm. a) vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení (dále jen "vyhláška").
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
5. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Zvážil totiž stěžovatelovy argumenty, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jelikož podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhém nesouhlasu stěžovatele se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecným soudem, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že není a ani nemůže vystupovat jako další instance v obecném soudnictví, a tedy nemůže přezkoumávat rozhodnutí soudů prizmatem podústavního práva, neboť mu nenáleží pravomoc podrobit napadená rozhodnutí přezkumu běžné zákonnosti tak, jak činí soudy rozhodující o opravných prostředcích. Interpretace a aplikace podústavního práva je tedy plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se Ústavní soud zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k němuž však v nyní posuzované věci nedošlo.
7. Náklady trestního řízení, které podle ustanovení §151 odst. 1, odst. 2 trestního řádu prozatímně nese stát, je povinen státu nahradit obviněný za předpokladu, že v trestním řízení dojde k pravomocnému uznání jeho viny, a to v rozsahu specifikovaném v ustanovení §152 odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení je konkretizací ústavně zaručeného práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny a ústavně zakotvené povinnosti státu ustanovit obviněnému obhájce, jestliže si ho nezvolí sám, ačkoliv ho podle zákona musí mít (čl. 40 odst. 3 Listiny), s tím, že je věcí zákona stanovit, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. V posuzovaném případě jde o aplikaci ustanovení §152 odst. 1 písm. f) trestního řádu, dle kterého je obžalovaný, který byl pravomocně uznán vinným, povinen nahradit státu paušální částkou ostatní náklady, jež nese stát.
8. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky náhrady nákladů trestního řízení vykazuje zjevně restriktivní přístup, kdy Ústavnímu soudu přísluší jen posouzení, zda vydaná soudní rozhodnutí nepředstavují exces, který by měl za následek porušení ústavně zaručených práv (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2299/11 ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 3284/13 ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1722/07 ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 1936/13 ze dne 3. 10. 2013; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však v nyní posuzované věci zjištěno nebylo.
9. Ústavní soud se plně ztotožňuje s vyrozuměním okresního soudu, jímž bylo v odkazu na komentářovou literaturu vyloženo ustanovení §152 odst. 1 písm. f), resp. ustanovení §3 písm. a) vyhlášky. Ústavnímu soudu tak nezbývá než zopakovat, že "byl-li ve věci podán znalecký posudek, zvyšuje se výše uvedená paušální částka [tj. 4 000 Kč] o 7 000 Kč, pokud k podání posudku byli přibráni dva znalci (přitom není rozhodné, zda znalci byli přibráni k podání společného znaleckého posudku nebo zda posudek podával každý ze znalců zvlášť)" (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1840-1841). Navzdory odlišnému názoru stěžovatele tudíž platí, že zásadním faktorem pro stanovení paušální částky náhrady nákladů trestního řízení je v tomto ohledu počet znalců, a nikoliv počet znaleckých posudků. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces neimplikuje právo na úspěch ve věci, resp. právo na soudní aprobaci názoru zastávaného účastníkem řízení.
10. Ústavní soud v neposlední řadě poukazuje na to, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které se týká bagatelní částky, neboť stěžovatel se domáhá snížení paušální částky nákladů trestního řízení o 7 000 Kč.
11. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)], že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti nákladovému rozhodnutí v bagatelní věci. Jinými slovy, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelova povšechná námitka, že výklad okresního soudu, na němž ovšem - ještě jednou řečeno - zdejší soud neshledává cokoliv protiústavního - může jít k tíži jiných fyzických a právnických osob.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu