ECLI:CZ:US:2022:3.US.1228.22.1
sp. zn. III. ÚS 1228/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P - transport s. r. o., se sídlem Dvořákova 339, Broumov, zastoupené Mgr. Lukášem Smutným, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, č. j. 23 Cdo 3388/2020-131, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 31. 5. 2019, č. j. 31 C 63/2018-47, zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala vůči žalované (Generali Česká pojišťovna, a. s.) zaplacení částky 997 659,10 Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak o žalobě, kterou se stěžovatelka vůči žalované domáhala zaplacení uvedené částky s tím, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 6. 2016, č. j. 19 Co 57/2016-199, byla stěžovatelce (tam v postavení žalované) uložena povinnost zaplatit žalobcům (dále také "poškozeným") náhradu nemajetkové újmy způsobené provozem autobusu stěžovatelky, v němž cestoval syn, resp. bratr poškozených, a který při dopravní nehodě dne 27. 7. 2011 zahynul. Pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla bylo sjednáno u žalované pojišťovny. Stěžovatelka na základě uvedeného rozhodnutí krajského soudu uhradila poškozeným částku ve výši celkem 1 051 289,10 Kč, dále zaplatila též náhradu nákladů řízení ve vztahu ke státu. V daném kontextu se proto stěžovatelka vůči žalované domáhala zaplacení pojistného plnění odpovídajícího plnění poskytnutému z její strany poškozeným na základě citovaného rozsudku krajského soudu, a to v rozsahu, v němž toto plnění doposud nebylo nahrazeno přímým viníkem nehody (řidičem autobusu).
3. Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl s ohledem na podle něj důvodně vznesenou námitku promlčení ze strany žalované s tím, že v daném případě je pro běh promlčecí lhůty rozhodující okamžik zásahu do osobnostních práv poškozených, tzn. okamžik úmrtí jejich rodinného příslušníka dne 27. 7. 2011. Tříletá promlčecí lhůta pak započala běžet rok po tomto datu a ke dni podání žaloby proto již uplynula. Uplatněnou námitku promlčení obvodní soud nadto neshledal rozpornou s dobrými mravy za situace, kdy stěžovatelka ještě po právní moci rozhodnutí o své povinnosti plnit poškozeným vyčkávala s uplatněním svého nároku vůči žalované pojišťovně více než 2 roky.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 4. 2020, č. j. 23 Co 51/2020-96, rozsudek obvodního soudu ve výroku I o věci samé potvrdil. Promlčení stěžovatelčina nároku obvodní soud podle městského soudu posoudil zcela správně. K odvolací argumentaci stěžovatelky pak městský soud ještě zdůraznil, že nárok stěžovatelky jako pojištěného se vůči pojišťovně skutečně - jak správně stěžovatelka sama uvádí - nemůže promlčet dříve, než vznikne nárok poškozeného vůči pojištěnému. Pokud je ale o takovém nároku mezi škůdcem a poškozeným veden spor, může pojištěný již před rozhodnutím soudu v takovém sporu svůj nárok vůči pojišťovně uplatnit, a to žalobou na uložení povinnosti žalované pojišťovně, aby plnila za žalobce (pojištěného) přímo poškozenému, čímž se promlčení nároku zamezí. Tím také podle městského soudu ztrácí opodstatněnost stěžovatelkou navrhované předběžné otázky, které měl městský soud předložit Soudnímu dvoru Evropské unie.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka totiž podle Nejvyššího soudu neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která mohla založit jeho přípustnost. Uzavřel-li městský soud v dovoláním napadeném rozsudku, že nárok stěžovatelky je promlčen, vycházel tak zcela ze závěrů přijatých v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz], jakož i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2149/17 ze dne 10. 12. 2019 [(N 206/97 SbNU 206); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz]. Od závěrů formulovaných v těchto rozhodnutích přitom nemá Nejvyšší soud důvod se v jím posuzované věci odchylovat. Tvrdila-li stěžovatelka i pro účely dovolání, že závěry městského soudu jsou v rozporu se stěžovatelkou citovanými předpisy práva Evropské unie, a proto by měl alespoň Nejvyšší soud položit Soudnímu dvoru Evropské unie stěžovatelkou v dovolání (předtím i v odvolání) formulované předběžné otázky (když při opačném postupu bude zasaženo do práva stěžovatelky na zákonného soudce), pak k tomu Nejvyšší soud uvedl, že stanovení pravidel pro promlčení nároků z odpovědnosti z provozu motorových vozidel zjevně nespadá do působnosti žádné ze směrnic práva Evropské unie, na něž stěžovatelka odkazovala. Otázky, týkající se promlčení těchto nároků, jsou totiž ponechány vnitrostátní úpravě členských států. Výklad práva Evropské unie proto nemůže být významný pro posouzení stěžovatelčiny věci.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatelka v rámci ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, jež předkládala obecným soudům (včetně Nejvyššího soudu, jehož rozhodnutí výhradně napadá). Obecné soudy pak na východiska stěžovatelčiny argumentace řádně reagovaly. To se týká již jednoho z úvodních tvrzení, že podle městského soudu měl údajně nárok poškozených vůči stěžovatelce jako škůdci vzniknout již samotnou dopravní nehodou a že výklad pro věc relevantních ustanovení právních předpisů, k němuž obecné soudy ve věci stěžovatelky přistoupily mimo jiné i na základě interpretace shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2149/17 a rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 staví stěžovatelku do nepředvídatelné situace, která je podle ní v rozporu s právem Evropské unie. Přitom ale již městský soud výslovně [srov. zejména body 16 a 17 odůvodnění jeho rozsudku] zdůrazňuje, že pojistnou událost nelze bez dalšího směšovat se samotnou dopravní nehodou, neboť pojistná událost v sobě zahrnuje i vznik škody, k němuž může dojít později (tedy po ukončení vlastního nehodového děje). Nárok stěžovatelky vůči pojišťovně se tak nemůže ani podle městského soudu promlčet dříve, než vznikne samotný nárok poškozených vůči stěžovatelce jako škůdci.
10. Je-li proto náhrada újmy mezi škůdcem a poškozeným sporná (jako tomu bylo v právě posuzované věci) a zahájí-li před uplynutím promlčecí lhůty poškozený soudní spor, má do něj přistoupit i pojišťovna škůdce. Neučiní-li tak (ať už z jakéhokoliv důvodu), má škůdce podle městského soudu proti pojišťovně podat samostatnou žalobu, čímž eventuálnímu promlčení (regresivního) nároku zamezí. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč takto nepostupovala; důvodem přitom nemůže být podle Ústavního soudu v tomto případě ani okolnost spočívající ve změně judikatury, neboť - jak je popsáno i v rozhodnutí městského soudu - stěžovatelka s podáním žaloby proti nyní žalované pojišťovně vyčkávala ještě mnoho měsíců poté, co již bylo zřejmé, že žalovaná pojišťovna své závazky vůči stěžovatelce dobrovolně plnit nehodlá. Přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž neupřesňuje, jaký je z jejího pohledu zásadní rozdíl v tom, odvíjel-li se před judikatorním zásahem Ústavního soudu a Nejvyššího soudu počátek eventuální promlčecí lhůty k uplatnění nároku škůdce vůči pojišťovně od - v tehdejším chápání - konstitutivního rozhodnutí soudu o existenci újmy, ve srovnání s tím, může-li škůdce zamezit důsledkům promlčení svých nároků vůči pojišťovně podáním příslušné žaloby. Jen pro úplnost pak Ústavní soud vzhledem k argumentaci stěžovatelky dodává, že výkladově rozporné není ani to, stanoví-li speciální právní předpisy upravující povinnosti pojišťovny k poškozenému (resp. ke škůdci) lhůty k plnění pojišťovny, když ovšem tyto jsou nadto ohraničeny ještě obecnou promlčecí lhůtou, jejíž plynutí musí vzhledem ke svým nárokům vůči pojišťovně škůdce sledovat.
11. S ohledem na srovnání situace, kdy se rozhodnutí o existenci újmy považovalo za rozhodující pro určení počátku promlčecí lhůty, a situace, kdy takovému rozhodnutí uvedené účinky již přisuzovány nejsou, pak rovněž není rozhodující, jak komplikovaný či zdlouhavý byl nebo naopak nebyl eventuální spor mezi poškozeným a škůdcem; neobstojí proto například stěžovatelčino zdůraznění nutnosti zpracování složitých znaleckých posudků a podobně. Naopak zcela přijatelný je závěr obecných soudů (s nímž se ztotožnil i Nejvyšší soud), že pro posuzovanou věc relevantnímu právu Evropské unie (majícího formou směrnic co možná nejvíce sjednotit podmínky odpovědnosti za provoz motorových vozidel) výklad přijatý nově Ústavním soudem neodporuje. Ostatně o tom podle Ústavního soudu svědčí i argumentace samotné stěžovatelky, neboť pro uplatnění nároků z odpovědnosti za provoz motorových vozidel není podstatná zcela bezvýhradně rigidní a shodná úprava otázky promlčení jednotlivých nároků. Podstatné je spíše to, aby nároky plynoucí z této odpovědnosti byly reálně uplatnitelné a vymáhatelné. To však výklad aplikovaný obecnými soudy v případě stěžovatelčiny věci reálně naplňuje, když o opaku nesvědčí sama okolnost, že stěžovatelka v souladu s touto novou interpretací nepostupovala. Interpretace prosazovaná stěžovatelkou by naopak znamenala, že výkladu konformnímu s právem Evropské unie odpovídá jen přístup zastávaný judikaturou českých soudů do vydání rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2149/17 a rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1704/2016. Takový závěr však z předchozí judikatury, vycházející z konstitutivní povahy rozhodnutí soudu o existenci újmy, dovodit nelze a ani stěžovatelka pro takový závěr ve svém důsledku žádné argumenty nepředkládá.
12. Již proto také neobstojí ani tvrzení stěžovatelky, že výklad přijatý obecnými soudy zbavuje "užitečného účinku směrnicové právo", což má podle stěžovatelky plynout mimo jiné i z jí citovaných rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, zvláště pak z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-22/12, Haasová vs Petrik a Holingová, když podle tohoto rozhodnutí má být pojištěním kryta i eventuální nemajetková újma vzniklá při provozu motorových vozidel. Takový závěr ovšem ústavní stížností napadeným rozhodnutím (ani rozhodnutími jemu předcházejícími) není zpochybněn, neboť věcným rozsahem regresivního nároku mezi škůdcem a pojišťovnou se obecné soudy v nyní posuzované věci vůbec nezabývaly.
13. Pokud ovšem za této situace Nejvyšší soud přistoupil k odmítnutí stěžovatelčina dovolání pro absenci jeho přípustnosti, když neshledal důvod odklonit se od závěrů prezentovaných v jeho rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 s tím, že v daném případě není aplikovatelné ani právo Evropské unie upravující pojištění odpovědnosti z přeshraničního provozu motorových vozidel (jehož interpretace už proto není sporná a tedy nevyžaduje zodpovězení předběžných otázek ze strany Soudního dvora Evropské unie, neboť mimo jiné výklad obecných soudů ani podle Nejvyššího soudu nevede k tomu, že by se nárok škůdce vůči pojišťovně promlčel dříve než nárok poškozeného škůdce), pak Ústavní soud tento závěr Nejvyššího soudu odůvodňující odmítnutí stěžovatelčina dovolání z ústavněprávního hlediska zcela akceptuje.
14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu