ECLI:CZ:US:2022:3.US.123.22.1
sp. zn. III. ÚS 123/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Šperlinga, zastoupeného JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 a proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 8. 2021, č. j. 6 C 288/2019-96 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2021, č. j. 6 C 288/2019-103), ze dne 3. 8. 2021, č. j. 6 C 474/2019-81 (ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2021, č. j. 6 C 474/2019-86), ze dne 30. 8. 2021, č. j. 6 C 718/2019-79, ze dne 18. 10. 2021, č. j. 6 C 1139/2019-88, a ze dne 19. 10. 2021, č. j. 6 C 1093/2019-53, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") a rovněž proti jeho v záhlaví označeným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud uložil stěžovateli zaplatit Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti (dále jen "vedlejší účastnice"), blíže specifikované žalované částky, včetně nákladů příslušných řízení. Stěžovatel se totiž opakovaně přepravoval prostředkem veřejné dopravy provozovaným vedlejší účastnicí a na výzvu kontrolora se neprokázal platnou jízdenkou a nezaplatil ani přirážku k jízdnému.
3. Vedlejší účastnice se svých nároků domáhala prostřednictvím několika postupně podávaných žalob a v jednotlivých řízeních byla zastoupena různými advokáty. Z obsahu předložených rozhodnutí dále vyplynulo, že obvodní soud přistoupil postupem dle §112 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ke spojení několika samostatných řízení do jednoho; v ostatních případech však byla řízení i nadále vedena samostatně, ačkoliv se jednalo o tytéž účastníky a o věci skutkově související, a bylo rozhodováno touž samosoudkyní.
4. Stěžovatel ve (značně kuse pojaté) ústavní stížnosti výslovně upozorňuje, že nenamítá porušení svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces samotnými výroky rozsudků (byť petitem ústavní stížnosti požaduje jejich zrušení), ale směřuje ústavní stížnost proti nezákonnému postupu obvodního soudu. Uvádí, že mu není známo, z jakého důvodu došlo ke změně osoby soudce, a v takovém postupu soudu spatřuje zásah do práva na zákonného soudce. Za nejzávažnější pochybení však považuje ten postup obvodního soudu, kdy pouze šest řízení z dvanácti u něj vedených spojil v jedno řízení, ačkoliv byly ve všech případech splněny podmínky stanovené §112 o. s. ř. Dle stěžovatele k tomu došlo zjevně účelově, a to tak, aby se žalovaná částka pohybovala pod 10 000 Kč a nebylo možné se proti těmto rozsudkům odvolat. Stěžovatel tvrdí, že mu tímto postupem vznikla škoda, neboť náhrada nákladů řízení, kterou má zaplatit protistraně, je vyšší, než kdyby byla řízení spojena do jednoho. V této souvislosti připomíná, že soudy mají povinnost postupovat v souladu se zásadou procesní ekonomie a především dbát na to, aby účastníkům řízení bezdůvodně nevznikaly škody. Stěžovatel uvádí, že je mladý člověk, je dosud bez stálého příjmu a celkovou dlužnou částku přesahující 50 000 Kč není schopen uhradit. Lze tak předpokládat, že ji bude vedlejší účastník vymáhat v exekučním řízení a dlužná částka tak vzroste ještě o další náklady řízení a odměny exekutorů. Stěžovatel proto žádá Ústavní soud o meritorní posouzení věci, neboť jím předložená věc je pouze zdánlivě bagatelní a nadto lze postup soudu považovat za obecnější problém, přesahující zájmy stěžovatele.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud nejprve uvádí, že ačkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení výše označených rozhodnutí obvodního soudu, nijak v ústavní stížnosti nekonkretizuje, v čem spatřuje jejich neústavnost, neuvádí ve vztahu k nim žádnou ústavněprávní argumentaci a naopak výslovně vyloučil, že by porušení základních práv spatřoval v jejich výrocích. Nicméně přestože i plnou moc udělil stěžovatel pouze k zastupování v řízení o ústavní stížnosti pouze "proti procesnímu postupu Obvodního soudu pro Prahu 8", a vznesené námitky se týkají výhradně jen nespojení výše označených řízení, případně "výměny" rozhodujícího soudce, Ústavní soud s ohledem na znění petitu považoval uvedená rozhodnutí za napadená. Zformulovaným petitem (a nikoliv odůvodněním) návrhu je totiž Ústavní soud zásadně vázán.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení a v tomto ohledu shledal, že v případě napadených rozsudků ze dne 3. 8. 2021, č. j. 6 C 474/2019-81, ze dne 2. 8. 2021, č. j. 6 C 288/2019-96, a ze dne 30. 8. 2021, č. j. 6 C 718/2019-79, jde o návrhy podané po lhůtě stanovené pro jejich podání, která dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") činí dva měsíce od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jelikož označené rozsudky byly stěžovateli doručeny prostřednictvím datové schránky dne 4. 10. 2021 a ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu odeslána dne 14. 1. 2022 v 3:07:10 (rovněž datovou schránkou), stalo se tak zjevně po uplynutí stanovené lhůty.
8. Ústavní soud proto posoudil obsah zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Jde-li o zbývající dvě napadená rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že tím, že stěžovatel závěry obvodního soudu vůbec nijak argumentačně nezpochybnil, neumožnil tak Ústavnímu soudu jejich skutečný meritorní přezkum. Stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), totiž stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět.
10. Měl-li tedy stěžovatel skutečně za to, že uvedenými rozsudky porušil obvodní soud jeho právo na soudní ochranu, bylo na něm, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnil, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat. Protože není úkolem Ústavního soudu domýšlet namísto stěžovatele, v jakém ohledu by napadená rozhodnutí mohla porušovat jeho základní práva, shledal zdejší soud tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
11. Ohledně samotného postupu obvodního soudu, který stěžovatel zpochybňuje primárně, a spočívajícího v údajném porušení zásady procesní ekonomie, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel měl možnost bránit se proti tomuto postupu prostřednictvím přezkumu rozhodnutí o návrhu stěžovatele na spojení věci. Takové rozhodnutí sice nelze považovat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť jde pouze o rozhodnutí procesní povahy, nicméně případné námitky týkající se nehospodárnosti postupu soudu lze uplatnit v dalším řízení, a to zejména v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení [např. nález ze dne 7. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 2780/10 (N 108/61 SbNU 609) nebo nález ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 236/13 (N 129/78 SbNU 51); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Z obsahu ústavní stížnosti a ani z předložených rozhodnutí obvodního soudu se však nepodává, že by snad stěžovatel spojení věcí v průběhu řízení vedených před obvodním soudem navrhl, přestože byl o jejich zahájení informován. Ostatně ani z obsahu nyní posuzované ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel ve zpochybňovaném postupu obvodního soudu spatřoval protiústavní pochybení. Jak totiž plyne již ze shora uvedeného, není úkolem Ústavního soudu domýšlet namísto stěžovatele, v jakém ohledu došlo k porušení jeho základních práv, přičemž stěžovatel nenabídl žádnou vlastní ústavněprávní argumentaci překračující rámec pouhého tvrzení o porušení zásady procesní ekonomie, plynoucí z podústavního práva (viz odkazovaný §112 o. s. ř.) a popisu konkrétních skutkových okolností nyní posuzované věci; tzn. např. neuvedl žádnou judikaturu zdejšího soudu, o kterou by svoji argumentaci opřel. Právě na tyto případy, kdy stěžovatel (povinně zastoupený advokátem) neuplatní žádnou ústavněprávní argumentaci, přitom dopadá shora zmíněný procesní institut zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, který v těchto případech umožňuje návrh odmítnout pouze s uvedením zákonného důvodu, pro který tak Ústavní soud učinil (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
13. Lze tak shrnout, že Ústavní soud ústavní stížnost ve vztahu k rozsudkům č. j. 6 C 474/2019-81, č. j. 6 C 288/2019-96 a č. j. 6 C 718/2019-79 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu