ECLI:CZ:US:2022:3.US.1240.22.1
sp. zn. III. ÚS 1240/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti nezl. stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené zákonnou zástupkyní Evou S. (jedná se o pseudonym), právně zastoupenou Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem se sídlem Buzulucká 6, Praha 6, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 10 To 15/2022, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2022, č. j. 3 T 67/2021-338, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti výroku o uložení povinnosti nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), a proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl obžalovaný F. N. uznán vinným zločinem znásilnění a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obžalovaný byl rovněž zavázán nahradit poškozené nezletilé stěžovatelce nemajetkovou újmu v částce 25 000 Kč; se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku, tedy do výroku týkajícího se náhrady nemajetkové újmy, odvolání, které vrchní soud zamítl. Odvolacímu soudu se totiž s ohledem na situaci obžalovaného (jako osoby nemajetné bez jakýchkoliv příjmů a s nízkou vyhlídkou získání jakékoliv možnosti příjmů) určená výše částky 25 000 Kč, spolu s odkázáním stěžovatelky s jí uplatňovanými dalšími nároky na řízení občanskoprávní, jevila jako přiměřená.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy zcela extrémně vybočily z mantinelů ústavnosti a jejich rozhodnutí nelze vnímat jako rozhodnutí, jež byla učiněna v mezích ústavně akceptovatelné aplikace práva, když: a) při svém rozhodování o výši zadostiučinění nerespektovaly všechny z funkcí, které má plnit náhrada nemajetkové újmy v penězích při zásahu do přirozených práv jedince, b) popřely závěry zásadních rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k problematice poskytování náhrady nemajetkové újmy za zásah do osobnostních a přirozených práv jedince, c) právo na ochranu majetku obžalovaného postavily nad právo na zachování lidské cti a důstojnosti oběti, d) avizovaný test proporcionality neprovedly správně, resp. provedly jej bezprecedentně ve prospěch pachatele, a to při uvážení jediného z kritérií, které má být jako faktor pro určení výše náhrady aplikováno zdrženlivě a až téměř na posledním místě, e) rozhodnutí pro absenci řádných odůvodnění nemohou představovat řádné výsledky trestního procesu a nepředstavují přezkoumatelné akty soudní moci.
5. Toto podrobněji rozvedla, když zejména namítá, že majetkové poměry škůdce coby kritérium stanovení náhrady nemajetkové újmy je nezbytné vnímat toliko jako výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Kritérium zkoumání majetkových poměrů škůdce nesmí být chápáno tak, že je přímá úměrnost mezi rozsahem majetku škůdce a výší náhrady. Podle stěžovatelky jde pouze o určitý korektiv sloužící k eliminaci neúnosně vysokých nároků. Rozhodující však nejsou pouze majetkové poměry škůdce v době rozhodování, ale i perspektiva jejich potenciálního vývoje v budoucnosti. Stěžovatelka zdůrazňuje, že právo na život prostý traumatu, bolesti a útrap a na svobodný sexuální život je funkčně vyšší hodnotou než právo na ochranu majetku škůdce. Hájení ekonomických zájmů škůdce, který nadto svůj čin bagatelizuje, by mohlo vzniklou újmu ještě prohloubit.
6. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že obecné soudy ve svých rozhodnutích zcela ignorovaly preventivně-sankční funkci náhrady nemajetkové újmy a rezignovaly tak na účinnou ochranu ústavou zaručených práv nezletilé poškozené. Dále poukazuje na nedostatečné odůvodnění obou napadených rozhodnutí, kdy soud prvního stupně věnoval argumentaci jen strohou část svého rozhodnutí a odvolací soud v podstatě veškeré vznesené argumenty poškozené uváděné v odvolání ignoroval, a jen uvedl, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně.
7. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu ani vrchního soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžištěm základního účelu trestního řízení je, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu tedy Ústavní soud chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem [viz kupř. nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ze dne 9. 6. 2008 (N 104/49 SbNU 531)].
10. Nelze rovněž pominout, že nároku na náhradu škody se lze domáhat samostatně v řízení před civilními soudy, které má fakticky v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu, a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost nárok na náhradu škody vždy přiznat, nýbrž mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (viz ustanovení §228 a 229 trestního řádu). Z toho je tedy zřejmé, že v zásadě nemůže dojít k zásahu do základních práv jen proto, není-li o nároku na náhradu škody v trestním řízení rozhodnuto, respektive pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna (srov. též usnesení sp. zn. II. ÚS 2725/07 ze dne 26. 6. 2008). I s ohledem na postavení poškozeného a podstatu adhezního řízení proto Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí o tom, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody v trestním řízení, se ústavněprávnímu přezkumu z podnětu individuální ústavní stížnosti vymyká právě proto, že poškozený může vždy podat občanskoprávní žalobu a v tomto řízení se domoci svých tvrzených práv.
11. Proto ani nyní Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatelky opodstatněnou. Připomíná, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity; ústavní stížnost je nástrojem ochrany základních práv, který nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci. Soukromoprávní nároky osoby poškozeného určitým jednáním jsou přitom adekvátně zajištěny příslušnými občanskoprávními instituty. Stěžovatelka tudíž má ve své dispozici procesní prostředek k ochraně svých subjektivních zájmů, kterým je žaloba u příslušného soudu v občanském soudním řízení. Ochranu jakýchkoliv základních práv a svobod je přitom třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv jen formální. Existuje-li proto v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je nutné, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku. To je i případ stěžovatelky, přičemž takto jí zůstávají zachována veškerá práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny (zejm. právo na soudní ochranu ve své věci a právo na přístup k soudu).
12. Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že i v případě pochybení nalézacího soudu ve věci přiznání náhrady škody poškozenému trestní řád výslovně stanoví, že zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem (viz ustanovení §265 citovaného zákona). Pokud by tedy Ústavní soud zjistil pochybení obecných soudů ve věci chybně nepřiznaného nároku poškozené na náhradu škody, jevilo by se eventuální zrušení rozhodnutí obecného soudu jako ryze formalistické, neboť - jak bylo řečeno výše - již nyní má stěžovatelka možnost uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy v občanskoprávním řízení.
13. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a předložených soudních rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v ústavní stížnosti neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny, a že napadeným rozsudkem ani napadeným usnesením nedošlo ke stěžovatelkou namítanému zásahu do jejího základního práva. Jakkoliv si lze jistě představit i podrobnější odůvodnění napadených výroků, ani v případě těchto námitek stěžovatelky nelze hovořit o takovém deficitu, který by dosáhl ústavní intenzity opravňující Ústavní soud ke kasačnímu zásahu.
14. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadeného rozsudku a usnesení. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu