ECLI:CZ:US:2022:3.US.1243.22.1
sp. zn. III. ÚS 1243/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Bartoně, zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, sídlem Joštova 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. března 2022 č. j. 3 Afs 418/2019-38, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 31 Af 23/2018-113, rozhodnutí Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 8. března 2018 č. j. 22857-6/2018-530000-42 a exekučnímu příkazu Celního úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 12. května 2015 č. j. 73460-2/2015-530000-42, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Celního úřadu pro Jihomoravský kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a dále v čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Celní úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen "celní úřad") nařídil exekučním příkazem ze dne 12. 5. 2015 č. j. 73460-2/2015-530000-42 daňovou exekuci srážkami ze mzdy a z jiných příjmů stěžovatele k zaplacení nedoplatku ve výši 3 095 788,13 Kč, který tvoří penále z prodlení placení částek cla a daní. Návrh stěžovatele na zastavení daňové exekuce celní úřad rozhodnutím ze dne 8. 3. 2018 č. j. 22857-6/2018-530000-42 zamítl.
3. Proti rozhodnutí celního úřadu podal stěžovatel žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že jelikož předmětnými platebními výměry byla stěžovateli předepsána penále podle §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), ve znění účinném do 31. 12. 2006, jakožto kompenzace - náhrada újmy za nezaplacení daně řádně a včas (nikoli jakožto sankce za nesprávné tvrzení daně podle §37b zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2007), nemohla založit překážku věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem, neboť se nejedná o sankci trestního charakteru ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") ve spojení s §120 s. ř. s., neboť kasační stížnost směřovala proti rozhodovacím důvodům celního úřadu a nikoli proti rozhodovacím důvodům krajského soudu, a opírala se tak jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem celního úřadu, že penále podle §63 zák. č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006 nemá povahu sankce za správní delikt či trestní obvinění, a tudíž daňovou exekucí nařízenou exekučním příkazem ze dne 12. 5. 2015 nemůže být porušena zásada ne bis in idem. Celní úřad vycházel ve svých závěrech z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2016 č. j. 7 Afs 77/2014-76, jehož úvahy, které rozlišují z hlediska porušení zásady ne bis in idem mezi právní úpravou penále podle §63 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006 a penále podle §37b téhož zákona ve znění účinném od 1. 1. 2007, stěžovatel nepovažuje za správné. Stěžovatel je přesvědčen, že penále podle §63 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006 má jednoznačně povahu sankce za správní delikt, tato skutečnost vyplývá i z odborných komentářů a důvodové zprávy k tomuto zákonu, a Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku od těchto závěrů účelově odchýlil. Stěžovatel dodává, že krajský soud ani Nejvyšší správní soud se v napadených rozhodnutích tím, zda penále podle ustanovení §63 v tehdy účinném znění má či nemá povahu sankce za správní delikt či trestní obvinění, a tudíž ani tím, zda daňovou exekucí nařízenou exekučním příkazem ze dne 12. 5. 2015 je či není porušena zásada ne bis in idem, vůbec nezabývaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud musí zejména označit za nepravdivé tvrzení stěžovatele, že se správní soudy nezabývaly jeho námitkou, že daňovou exekucí nařízenou exekučním příkazem ze dne 12. 5. 2015 byla ve vztahu ke stěžovateli porušena zásada ne bis in idem. Krajský soud se uvedenou námitkou zabýval v bodech 7 až 19 svého rozsudku, vyšel z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, a dospěl k závěru, že stěžovateli předepsané penále nezaložilo překážku věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem, neboť nejde o sankci trestního charakteru ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
10. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení vysvětlil, že se stěžovatel v kasační stížnosti omezil pouze na námitky, které nepředstavují důvody kasační stížnosti, jak je vymezuje §103 s. ř. s. Stěžovatel namítal, že krajský soud vychází ve svých závěrech výhradně z politicky motivovaných úvah rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu obsažených v rozsudku ze dne 2. 6. 2016 č. j. 7 Afs 77/2014-76, dále že sankční povaha penále podle §63 zákona č. 337/1992 Sb. vyplývá z každého odborného komentáře, důvodové zprávy i rozhodovací praxe správců daně a soudů, a konečně že mezi daňovým řízením, ve kterém byla stěžovateli uložena sankce a trestním řízením, ve kterém mu byl uložen trest odnětí svobody, neexistovala úzká věcná a časová souvislost. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl podle §104 odst. 4 s. ř. s. jako nepřípustnou.
11. Uvedený závěr Nejvyššího správního soudu Ústavní soud považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý, napadené usnesení nenese známky svévole, ani je nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti, neboť obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah o nepřípustnosti kasační stížnosti podle §104 odst. 4 s. ř. s.
12. Nad rámec věci Ústavní soud dodává, že závěr Nejvyššího správního soudu, vyslovený v rozsudku ze dne 2. 6. 2016 č. j. 7 Afs 77/2014-76, že úrok z prodlení podle §63 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2006 nelze chápat jako sankci za správní delikt, je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 11. 11. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3602/17, ve kterém je dále odkazováno na usnesení ze dne 17. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1394/07, usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 2147/11, či usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 4037/14).
13. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry správních soudů, včetně jejich dřívější judikatury, nesouhlasí, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, a to tím spíše, že správními soudy přijatý stěžejní závěr byl již dříve aprobován Ústavním soudem jako ústavně souladný.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu