ECLI:CZ:US:2022:3.US.1264.22.1
sp. zn. III. ÚS 1264/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2022, č. j. 10 As 534/2021-78, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2021, č. j. 62 A 80/2021-267, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem krajský soud dílem odmítl a dílem zamítl stěžovatelovu žalobu, ve které se domáhal ochrany proti nezákonnému zásahu bývalé nejvyšší státní zástupkyně, která v roce 2002 nepodala návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem. Stěžovatel současně žaloval Nejvyšší státní zastupitelství za nezákonný zásah spočívající ve vedení spisu o řízení o jmenování stěžovatele státním zástupcem. Krajský soud konstatoval, že žaloba proti nepodání návrhu na jmenování stěžovatele byla podána opožděně a k nesprávnostem ve vedení spisu uvedl, že shledané nedostatky nedosahují takové intenzity, aby byly způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele a bylo možné vyslovit nezákonnost zásahu.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že ji napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti, kterou rozčlenil na jednotlivé kapitoly, z nichž nejrozsáhlejší jsou označeny jako II. Důvody správní žaloby a skutkový děj předcházející podání správní žaloby, III. Obsah žaloby stěžovatele a řízení před Krajským soudem v Brně, a IV. Obsah kasační stížnosti stěžovatele a řízení před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel podrobně popisuje řízení před správními soudy včetně rekapitulace veškerých svých podání, detailně líčí okolnosti, které předcházely podání žaloby, vyjadřuje se k údajně nedobrému stavu státní správy Nejvyššího státního zastupitelství a nedostatečné odbornosti bývalých nejvyšších státních zástupců, uvádí okolnosti svého nástupu a průběhu působení na státním zastupitelství, a to včetně nabídek na studium v zahraničí, které kvůli tomuto zaměstnání odmítl. Zdůvodňuje rovněž své legitimní očekávání automatického jmenování do funkce státního zástupce a popisuje, jakým způsobem se toho po složení závěrečné zkoušky domáhal, dále uvádí, jak mu byl odpírán přístup do správního spisu k řízení o jmenování stěžovatele státním zástupcem a rovněž obšírně upozorňuje na nesprávnosti ve vedení tohoto spisu. Poukazuje také na neoprávněnost šetření k jeho osobě v souvislosti s jeho jmenováním, reprodukuje jednotlivá vyjádření k jeho působení na státním zastupitelství a dokládá údajnou protiprávnost a "zákeřnost" úředních osob vůči němu v řízení o jmenování státním zástupcem.
5. V části II. ústavní stížnosti stěžovatel předestírá svůj právní názor na podstatu žalovaného nezákonného zásahu a tvrdí, že považuje zásah nejvyšší státní zástupkyně ze dne 10. 10. 2002, spočívající v nepodání návrhu na jmenování státním zástupcem, sice za jednorázový, nicméně udržování stavu nejvyššími státními zástupci tím, že stěžovateli trvale odmítali sdělit důvody nepodání návrhu na jmenování, kdy současně nebylo vyhověno jeho opakovaným žádostem o umožnění nahlédnutí do spisu, je dle jeho názoru nezákonným zásahem trvajícím do doby, než mu bylo ke dni 1. 7. 2021 umožněno seznámit se oficiálně s důvodem nepodání návrhu. Stěžovatel je přesvědčen, že okamžik počátku běhu subjektivní lhůty k podání žaloby by se měl odvíjet od okamžiku, kdy mu bylo umožněno seznámit se se správním spisem, a kdy se dozvěděl o nezákonném zásahu spočívajícím v nepřezkoumatelnosti odůvodnění nepodání návrhu na jmenování stěžovatele. Stejně tak je prý trvajícím nezákonným zásahem, případně jeho důsledkem, nepobírání platu státního zástupce. Právní názor, že žalobu stěžovatele nelze meritorně projednat pro opožděnost, je dle stěžovatele popřením spravedlnosti a principů právního státu.
6. Stěžovateli údajně nebyla poskytnuta ani ochrana ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny, neboť nebyl nikdy nejvyšší státní zástupkyní, Ministerstvem spravedlnosti, civilními soudy a ani Ústavním soudem poučen o možnosti podat správní žalobu proti nezákonnému zásahu.
7. Teprve část V. je označena jako Odůvodnění ústavní stížnosti. Zde se však stěžovatel omezil na tvrzení: "Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na řádné soudní řízení, pokud byla jeho žaloba odmítnuta pro opožděnost, neboť nelze stěžovateli přičítat k tíži, že nevěděl o odůvodnění nepodání návrhu na jmenování."
8. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je tak v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, nejsou-li s nimi právní závěry orgánů veřejné moci v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud i krajský soud v nyní posuzovaném případě dostály.
12. Podstatou posuzované věci je otázka, zda stěžovatelova žaloba byla podána opožděně, což souvisí s hodnocením povahy tvrzeného zásahu. Rozsah (40 stran) a obsah ústavní stížnosti tvořený (viz rekapitulace shora) převážně obšírným popisem stěžovatelovy verze skutkového stavu, ovšem i skutečnostmi, které s podstatou věci již přímo nesouvisí, ji činí značně nepřehlednou. Ačkoliv je část věnovaná odůvodnění ústavní stížnosti tvořena pouze jednou větou, lze nicméně z jiných kapitol abstrahovat hlavní argumentaci stěžovatele, kterou patrně uplatňuje proti napadeným rozsudkům. I přesto zůstává otázkou, zda nejde pouze o citaci z dřívějších stěžovatelových podání učiněných vůči správním soudům v předchozích řízeních, kterou nadto zařadil do kapitoly nazvané Důvody správní žaloby a skutkový děj předcházející podání správní žaloby.
13. Skutečností proto zůstává, že stěžovatel pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před správními soudy. Ty se však jeho námitkami zabývaly a dostatečným způsobem je i vypořádaly, a to včetně stěžovatelem rozporovaného závěru o opožděnosti podané žaloby. Nejvyšší správní soud přitom stěžovateli vysvětlil, že není rozhodující, že mu nebyly známy důvody, proč nebyl státním zástupcem jmenován, neboť podstatné je pouze to, že již v roce 2002 věděl, že nejvyšší státní zástupkyně návrh na jmenování nepodala, a již tehdy mu proto započala běžet lhůta k podání žaloby.
14. Z napadeného rozhodnutí kasačního soudu dále vyplývá, že se vypořádal i s námitkou nezákonnosti vedení správního spisu, kdy sice stěžovateli do určité míry přisvědčil, avšak s odkazem na judikaturu vlastní i judikaturu Ústavního soudu uzavřel, že intenzita zjištěných pochybení a nedostatků nedosáhla takové míry, aby mohla založit nezákonný zásah.
15. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by bylo možno tyto řádně odůvodněné názory krajského soudu i Nejvyššího správního soudu označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně vysvětleny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud je nepovažuje za vybočující z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, proto ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu