ECLI:CZ:US:2022:3.US.1287.22.1
sp. zn. III. ÚS 1287/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. G., 2) P. G. a 3) L. G., zastoupených Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem Hřebíčkova 1320, Malenovice, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2022, č. j. 5 To 252/2021-400, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví označenému usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Hodoníně usnesením ze dne 23. 7. 2021, č. j. 2 T 2/2021-370, rozhodl o povinnosti odsouzeného L. O. nahradit poškozeným (stěžovatelé) náklady, které jim vznikly v souvislosti s jejich účastí v trestním řízení přibráním zmocněnce, a to každému v částce 24 852 Kč. Krajský soud však po odvolání odsouzeného citované usnesení okresního soudu zrušil a rozhodl nově tak, že přiznal náklady související s účastí v trestním řízení stěžovateli 1) ve výši 10 308 Kč, stěžovateli 2) ve výši 8 493 Kč a stěžovateli 3) ve výši 8 493 Kč. Ve zbytku požadovaných nákladů krajský soud návrh stěžovatelů zamítl.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti rozporují závěry odvolacího soudu, který celou řadu úkonů právní služby nepovažoval za účelnou; vyjadřují se přitom podrobně k jednotlivým typům úkonů (výslechům obžalovaného, k poradám se zmocněncem, k podání podnětu na doplnění znaleckého posudku, k prostudování spisu při skončení vyšetřování, k doplnění návrhu na náhradu škody a nemajetkové újmy). Postup krajského soudu stěžovatelé považují za zásah do práva na spravedlivý proces a do práva na právní pomoc, který je krajně nebezpečný pro budoucí rozhodování o nárocích poškozených v trestním řízení. Mohl by totiž způsobovat značnou zdrženlivost poškozených při rozhodování, zda se mají nechat v rámci trestního řízení (na základě smlouvy o poskytování právních služeb) zastupovat zmocněnci.
4. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Předně je třeba uvést, že v dané věci není přípustné dovolání, což ostatně stěžovatelé sami uvádějí poukazem na ustanovení §265a trestního řádu a contrario. Napadené usnesení krajského soudu totiž není rozhodnutím ve věci samé, u kterých zákon podání dovolání připouští. Tuto okolnost zmiňuje Ústavní soud zejména proto, že s ohledem na jeho postavení v ústavním systému (srov. především čl. 83 Ústavy), kdy se nachází mimo soustavu obecných soudů, není a ani nemá být jeho úkolem nahrazovat jejich roli. Má-li přitom zákonodárce za to, že určitá soudní agenda nevyžaduje sjednocování v rámci podaných mimořádných opravných prostředků (dovolání), nedává smysl, aby tuto funkci suploval zdejší soud. Lapidárně vyjádřeno, není-li určitá agenda natolik významná, aby ji řešil Nejvyšší soud, nedává rozumný smysl, aby plnohodnotný soudní přezkum prováděl Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, jejíž funkce je zcela odlišná a slouží toliko k ochraně před excesivními zásahy do ústavně zaručených základních práv. Jakkoliv proto nelze tato rozhodnutí zcela vyloučit z kognice Ústavního soudu, je při jejich přezkumu Ústavní soud velmi zdrženlivý a omezuje se skutečně pouze na zjevné excesy. Již na tomto místě je přitom vhodné uvést, že nic takového v posuzované věci zdejší soud nezjistil.
7. Kromě tohoto primárního východiska, které Ústavní soud měl na zřeteli při hodnocení opodstatněnosti ústavní stížnosti, dále konstatuje, že nezbytným předpokladem meritorního přezkumu předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v tomto směru vymezil. Brání-li totiž např. občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze přitom v tomto ohledu považovat za bagatelní (srov. k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud sice v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byl by dán zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů), takové okolnosti ale nyní nenastaly. Přestože se totiž stěžovatelé pokusili poukázat na zvláštní aspekty nyní posuzované věci, které by měly být způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, Ústavní soud jejich obavy z popisovaného negativního dopadu napadeného usnesení na budoucí rozhodování soudů o nárocích poškozených v trestním řízení nesdílí. Ústavní stížnost totiž nepředstavuje procesní prostředek označovaný jako actio popularis a důvod, pro který by mu měl Ústavní soud vyhovět, nemůže spočívat v potenciální obavě z porušování práv jiných subjektů, nýbrž v porušování práv právě konkrétního stěžovatele. Zásah do základních práv stěžovatele, proti kterému se lze úspěšně bránit ústavní stížností, totiž musí být osobní, aktuální a bezprostřední. Argumentace ohledně potenciality zásahů do práv jiných subjektů proto v tomto kontextu nemá ústavněprávní relevanci.
9. Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a předložených soudních rozhodnutí přitom dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případě neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny, a že při rozhodování krajského soudu nezjistil pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, a mohlo by tak být teprve důvodem pro jeho kasační zásah.
10. Vycházel-li totiž Ústavní soud ze shora uvedených východisek (tzn. z absence přezkumu nákladových rozhodnutí v dovolacím řízení a bagatelnosti sporovaných částek), v jejichž důsledku provádí jen velmi zdrženlivý přezkum tohoto typu rozhodnutí, je v dané věci podstatné, že krajský soud velmi podrobně, pečlivě a přesvědčivě vyhodnotil potřebnost každého jednotlivého úkonu právní pomoci a Ústavní soud jeho odůvodnění považuje za srozumitelné a vyhovující požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Svojí podstatou se přitom jedná o výklad a aplikaci podústavního práva, což není úkolem Ústavního soudu, přičemž stěžovatelova argumentace ve skutečnosti není ničím jiným než polemikou se závěry krajského soudu, nikoliv s jejich ústavní správností a korektností.
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu