ECLI:CZ:US:2022:3.US.1291.22.1
sp. zn. III. ÚS 1291/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Karbanové, právně zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 174/2022-1554 ze dne 16. 2. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 10. 8. 2020 č. j. 72 EXE 61560/2018-754 zastavil řízení o návrhu stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce v rozsahu námitek povinné ohledně vadnosti řízení sp. zn. 19 C 175/2010, podjatosti soudců v nalézacím řízení, uvedení chybných adres a záměrného nedoručování soudních listin v exekučním řízení a postižení účtů povinné, neboť o těchto námitkách bylo rozhodnuto usnesením č. j. 72 EXE 61560/2018-66 (výrok I), ve zbytku návrh povinné na zastavení exekuce zamítl (výrok II), řízení vedené o námitce povinné proti exekučnímu příkazu č. j. 154 EX 240/18-17 zastavil, neboť exekutor tento příkaz sám zrušil a odpadla tak důvodnost jeho přezkumu (výrok III), a námitky povinné proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 3. 2020 č. j. 154 EX 240/18-59, vydané exekutorem Mgr. Janem Mlynarčíkem, pro opožděnost odmítl (výrok IV).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 29. 4. 2021 č. j. 29 Co 284/2020-1284 k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II usnesení soudu prvního stupně změnil potud, že se částečně zastavuje exekuce, a to co do jejího způsobu provedení prodejem spoluvlastnického podílu 1/2 bytu č. X s podílem 1939/10 000 na společných částech domu a pozemku a spoluvlastnického podílu na specifikovaném pozemku, nařízeného exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Jana Mlynarčíka č. j. 154 EX 240/18-15, jinak v tomto výroku soudu prvního stupně usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a odmítl odvolání stěžovatelky do výroků III a IV usnesení soudu prvního stupně (výrok II).
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které postavila na námitce, že exekuce je vedena v rozporu se zásadami demokratického právního státu, a z tohoto důvodu dovoláním napadené rozhodnutí podle jejího názoru neobstojí. Toto rozhodnutí nemá obstát ani proto, že orgány moci soudní jak v nalézacím, tak ve vykonávacím řízení se vůči ní dopustily údajných nespravedlností. Stěžovatelka následně vylíčila tvrzené okolnosti, které předcházely vydání exekučního titulu, a tvrzené nepřiměřenosti, jimž měla být ze strany oprávněných i orgánů státní moci soudní vystavena.
5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že její argumentace je toliko kritika dosavadního průběhu řízení exekučního, nalézacího i souvisejících okolností, a její dovolání postrádá vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř. K doplnění dovolání ze dne 27. 1. 2022, učiněnému po uplynutí lhůty k podání dovolání podle §240 a §241b odst. 3 o. s. ř., přitom nelze přihlížet. Dovolání stěžovatelky proti výroku II usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání do výroků II a IV usnesení soudu prvního stupně, pak podle dovolacího soudu není přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. [§238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
6. Stěžovatelka má dle stručně formulované ústavní stížnosti za to, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vypořádal s její argumentací pouze formálně, když vůbec nevzal do úvahy ústavněprávní argumentaci. V podrobnostech odkázala na rekapitulaci celého případu v podaném dovolání.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem podústavního práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
9. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16)].
10. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatelka však tuto povinnost nesplnila.
11. Neuvedla-li tedy stěžovatelka, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel její dovolání odmítnout. Stejně tak musel odmítnout i část dovolání proti výroku odvolacího soudu, proti kterému lze podat žalobu pro zmatečnost. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu