ECLI:CZ:US:2022:3.US.1309.22.1
sp. zn. III. ÚS 1309/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Kašparovského, zastoupeného JUDr. Martinem Hledíkem, advokátem se sídlem Smetanova 19, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2022, č. j. 20 Cdo 351/2022-166, a výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 1. 12. 2021, č. j. 72 Co 99/2021-124, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu a dvěma výrokům předcházejícího usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Porušení tohoto práva spatřuje stěžovatel ve způsobu, jakým Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě a posléze Nejvyšší soud posoudily několik vzájemně propojených otázek týkajících se zastavení exekuce a nákladů řízení. Napadeným usnesením odvolacího soudu byla zastavena exekuce zahájená na návrh stěžovatele jako oprávněného (výrok I.). Zároveň bylo stěžovateli uloženo nahradit náklady řízení o zastavení exekuce povinnému (výrok II.) a bývalé manželce povinného (výrok III.). Výrokem IV. bylo stěžovateli uloženo nahradit náklady exekuce soudnímu exekutorovi.
3. Stěžovatel tvrdí, že protiústavní bylo v prvé řadě to, že mu byla uložena povinnost nahradit povinnému a jeho bývalé manželce náklady řízení na zastavení exekuce. Dále pak stěžovatel považoval za protiústavní i způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jeho dovoláním v rozsahu směřujícím proti výrokům II. a III. usnesení odvolacího soudu.
4. Stěžovatel je přesvědčen, že není po právu, aby byl oprávněný v exekučním řízení povinen nahradit náklady soudního řízení o zastavení exekuce pouze s odůvodněním, "že se exekuce domáhal na základě notářského zápisu, který posléze nebyl shledán řádným exekučním titulem", a že tedy zastavení exekuce zavinil, neboť pouze ze skutečnosti, že je později při soudním přezkumu shledán exekuční titul jako vadný, není možné dovodit zavinění oprávněného ve vztahu k zastavení exekuce. Stěžovatel uvádí, že jako naprostý laik nechal sepsat notářský zápis s doložkou přímé vykonatelnosti u profesionála - státního notáře, na základě tohoto notářského zápisu pak exekutor zahájil exekuci a stejný notářský zápis byl i přezkoumán soudem I. stupně, který po provedeném dokazování uzavřel, že jde o řádný exekuční titul a návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Za uvedených okolností dle názoru stěžovatele není vůbec možné klást mu za vinu, že o vadě notářského zápisu vědět měl a mohl.
5. Pokud jde o druhou zmíněnou otázku, zdůrazňuje stěžovatel, že usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje žádné odůvodnění ve vztahu k námitce protiprávnosti výroků o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III. usnesení odvolacího soudu). Takový postup je v rozporu s jeho právem na soudní ochranu, jehož součástí je i právo na řádné odůvodnění rozhodnutí.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. když ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Stěžovatel ústavní stížnost explicitně formuloval tak, že vedle usnesení Nejvyššího soudu směřuje toliko proti výrokům II. a III. (výroky o náhradě nákladů řízení) usnesení soudu odvolacího. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, podle níž napadené usnesení Nejvyššího soudu neobsahovalo řádné (resp. žádné) odůvodnění.
10. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost. Takové rozhodnutí může Ústavní soud přezkoumat pouze z toho hlediska, zda jím nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v občanskoprávním řízení přitom nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není ústavní povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu začlenil. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces.
11. Ústavní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelem, že součástí práva na spravedlivý proces (resp. soudní ochranu) jsou i garance řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Napadené usnesení dovolacího soudu je nicméně v tomto ohledu - pokud jde o podstatu věci, tedy samotné zastavení exekučního řízení - ústavně konformní, neboť srozumitelně, racionálně a souladně s ustálenou judikaturou reaguje na všechny podstatné námitky stěžovatele.
12. Odůvodnění specificky ve vztahu k napadeným výrokům o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) sice absentuje, nejde však o vadu, která by byla způsobilá ovlivnit ústavnost (spravedlivost) procesu jako celku. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu totiž dovolání podle §237 téhož zákona není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Tyto výroky tak mohly být Nejvyšším soudem zrušeny toliko tehdy, pokud by vyhověl dovolání "ve věci samé", tedy ve vztahu k samotnému výroku o zastavení exekuce. V rozsahu směřujícím proti výrokům II. a III. odvolacího soudu tudíž dovolání bylo ex lege nepřípustné. Způsob, jakým Nejvyšší soud přistoupil k odůvodnění svého usnesení, proto nemohl mít na výsledek řízení ani na jeho ústavnost žádný vliv.
13. Pokud jde o samotné zastavení exekuce (a v návaznosti na to i náklady řízení o zastavení exekuce) vyšly soudy odvolací i dovolací z toho, že notářský zápis neobstojí jako exekuční titul, protože neobsahuje řádnou specifikaci skutečností, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá. V řízení bylo zjištěno, že v notářském zápisu popsaná smlouva o zápůjčce nevznikla, neboť na jejím základě nedošlo k předání peněz, a peníze byly oprávněným povinnému předány před jejím uzavřením na základě jiného titulu, aniž byly tyto skutečnosti v notářském zápisu řádně popsány. Z judikatury dovolacího soudu, proti níž Ústavní soud nemá ústavněprávních námitek, přitom plyne, že nevznikl-li dluh na základě skutečností, které byly popsány v notářském zápisu, je namístě exekuci zastavit.
14. Pakliže Ústavní soud z ústavněprávního hlediska akceptoval samotné zastavení exekuce, lze jen obtížně spatřovat porušení základních práv stěžovatele v tom, že byl povinnému a jeho bývalé manželce (tj. jednotlivcům a nikoliv nositelům veřejné moci) přiznán nárok na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce. Jakkoliv je pochopitelný argument stěžovatele, podle něhož se spoléhal na správnost notářského zápisu, nelze přehlížet ani to, že povinnému a jeho bývalé manželce vznikly v souvislosti s tímto řízením náklady a že zastavení exekuce vedené na základě vadného exekučního titulu jim nelze klást za vinu. To, že jim nárok na náhradu nákladů řízení byl přiznán, je proto dle Ústavního soudu naopak logickým důsledkem výsledku předmětného řízení.
15. Ústavní soud se v tomto okamžiku ovšem nijak nevyjadřuje k případné otázce odpovědnosti notáře, resp. státu, za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v sepsání nevykonatelného exekučního titulu, jelikož se jedná o samostatnou otázku, která v posuzovaném řízení nebyla relevantní.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu