ECLI:CZ:US:2022:3.US.1312.22.1
sp. zn. III. ÚS 1312/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Antonie Podhajské, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2022 č. j. 22 Cdo 2033/2021-210 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. června 2020 č. j. 14 Co 228/2019-146, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 9. 2019 č. j. 23 C 131/2017-117 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) domáhala zaplacení částky 4 171 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. okresní soud rozhodl o žalobě na určení, kterou podala dne 24. 10. 2018 stěžovatelka a kterou okresní soud spojil se žalobou na plnění, tak, že stěžovatelka (označená i ve spojeném řízení jako žalovaná) je vlastníkem pozemku (zahrady) v tomto výroku blíže specifikovaného (dále jen "předmětný pozemek") a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 6. 2020 č. j. 14 Co 228/2019-146 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. potud, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 4 160 Kč s příslušenstvím; jinak výrok I. potvrdil [výrok I. písm. a)]. Ve výroku II. změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku, zamítl [výrok I. písm. b)]. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem vyšel z toho, že vlastníkem předmětného pozemku v době, kdy se stěžovatelka chopila jeho držby (tzn. v roce 1960), byla vedlejší účastnice řízení a byla jím i k 1. 1. 1992, kdy stěžovatelka poprvé mohla nabýt vlastnické právo vydržením. Za správný považoval i závěr okresního soudu, že stěžovatelka v době uchopení držby byla v dobré víře. Krajský soud však na rozdíl od okresního soudu dovodil, že stěžovatelka, resp. její bývalý (v roce 2009 zemřelý) manžel, který se stal v roce 1973 spoluvlastníkem dalších pozemků stěžovatelky, jež mj. sousedí s předmětným pozemkem, dobrou víru posléze pozbyli, takže nešlo o oprávněnou držbu (srov. §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k 1. 1. 1992) a tudíž předmětný pozemek nemohli nabýt vydržením. Pro ztrátu dobré víry byly podle krajského soudu významné dvě okolnosti, a to místní šetření konané dne 17. 7. 1972, na němž byla mj. řešena otázka vlastnické hranice mezi pozemky stěžovatelky a dalšími pozemky s předmětným pozemkem sousedícími z druhé strany, a z něhož mělo vyplynout, že na předmětném pozemku se nachází cesta, byť v době šetření fakticky neexistující. Další okolností, kterou krajský soud pro posouzení dobré víry hodnotil, byl proces povolování stavby garáže umístěné na pozemku stěžovatelky v roce 1976, jehož součástí byl situační plán obsahující snímek pozemkové mapy, z něhož je patrné, že stěžovatelka a její manžel byli toliko uživateli předmětného pozemku. Podmínkou rozhodnutí o umístění stavby garáže pak bylo zachování bývalé místní cesty. Z uvedených důvodů byla žaloba na určení vlastnictví zamítnuta. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka předmětný pozemek užívá bez právního důvodu, bezdůvodně se na úkor vedlejší účastnice obohacuje, pročež je povinna bezdůvodné obohacení vydat, a proto krajský soud vyhověl žalobě vedlejší účastnice řízení na plnění. Zamítl ji pouze ohledně částky 11 Kč představující daň z nemovitostí z předmětného pozemku.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 3. 2022 č. j. 22 Cdo 2033/2021-210 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Stěžovatelka vymezila otázku přípustnosti dovolání spočívající v posouzení dobré víry při nabytí vlastnického práva vydržením, při jejímž řešení se měl krajský soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemohla, neboť napadené rozhodnutí bylo postaveno na dvou na sobě nezávislých důvodech (nemožnost nabytí vlastnického práva k celému předmětnému pozemku z důvodu společné držby ze strany stěžovatelky a jejího manžela, který od počátku v dobré víře nebyl, jakožto spoluvlastníků, a ztráty dobré víry stěžovatelky), z nichž každý je sám o sobě pro výsledné rozhodnutí určující a stěžovatelka v dovolání rozporovala toliko jediný z těchto důvodů (pozbytí své dobré víry). I pokud by Nejvyšší soud uvažoval o variantě pro stěžovatelku nejpříznivější ve směru, že by námitky vztahující se k okolnostem pozbytí její dobré víry měly být důvodné, stěžovatelka by se svým dovoláním nemohla být úspěšná, neboť v dovolání nikterak nezpochybnila důvod další, který tak Nejvyšší soud přezkoumat ani nemůže. Ztrátu své dobré víry nadto stěžovatelka rozporovala pouze prostřednictvím námitek zpochybňujících hodnocení důkazů krajským soudem a vlastních skutkových tvrzení. Přípustnost dovolání nemohly založit ani námitky stěžovatelky týkající se institutu tzv. mimořádného vydržení, neboť k mimořádnému vydržení předmětného pozemku podle §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mohlo dojít nejdříve 1. 1. 2019 (viz §3066 téhož zákona), přičemž k tomuto datu už probíhalo řízení v dané věci, a tak již nebylo možné, aby stěžovatelka předmětný pozemek jeho mimořádným vydržením nabyla.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje skutkový stav, průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. V prvé řadě poukazuje na závěry okresního soudu, podle nichž se v důsledku omluvitelného omylu o hranicích svého pozemku chopila i části sousedního (předmětného pozemku) na základě putativního titulu (kupní smlouvy z roku 1960), tudíž její držba je oprávněná. Dále zpochybňuje skutkové závěry krajského soudu ve vztahu k místnímu šetření a z něj pořízeného protokolu z roku 1972. Tvrdí, že se objektivně nemohla dovědět o existenci cesty na předmětném pozemku, když protokol z místního šetření byl opravován, doplňován a byly do něj vepisovány další údaje. S ohledem na délku držby a další okolnosti (nakládání s předmětným pozemkem jako s vlastním; okolnosti nabytí rodinného domu a dalších pozemků, při němž se domnívala, že jeho součástí je i předmětný pozemek; společné oplocení předmětného pozemku spolu s ostatními pozemky, které na ni byly převedeny kupní smlouvou z roku 1960) vyslovuje přesvědčení, že došlo k mimořádnému vydržení předmětného pozemku. Opakovaně zdůrazňuje, že šlo o poctivou držbu a provedené důkazy (zejména protokol z místního šetření z roku 1972) nemohou poctivost vyvrátit. Krajskému soudu a Nejvyššímu soudu vytýká, že se téměř nezabývaly její dobrou vírou ohledně vlastnictví předmětného pozemku a odchýlily se od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Nedůvodně upřednostnily ochranu vlastnického práva vedlejší účastnice řízení před dobrou vírou stěžovatelky. Přitom platí, že princip dobré víry je projevem principu právní jistoty [srov. nález ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 86/61 SbNU 359); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a zasluhuje si ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatelka brojí proti napadeným rozhodnutím, přičemž především polemizuje se závěrem o absenci, resp. ztrátě dobré víry v důsledku čehož nedošlo k vydržení předmětného pozemku. Vlastní interpretací provedených důkazů, jakož i z celkových okolností věci dovozuje, že dobrou víru sama nepozbyla, a ani její manžel. Již z těchto námitek je zřejmé, že předmětem ústavní stížnosti je toliko stěžovatelčina polemika se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by však svůj protichůdný názor vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. Zpochybňováním skutkových a z nich vyvozených právních závěrů obecných soudů staví stěžovatelka Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
9. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
10. Důkazy, na nichž krajský soud postavil svůj závěr o absenci dobré víry nutné pro případné vydržení předmětného pozemku (protokol z místního šetření z roku 1972 a společná žádost stěžovatelky a jejího manžela o vydání rozhodnutí o přípustnosti stavby a samotné územní rozhodnutí o přípustnosti stavby garáže z roku 1976), jsou v odůvodnění rozsudku jasně popsány (viz body 22 - 24) a závěry z nich vyvozené řádně vysvětleny (viz body 40 - 43). Jak již bylo řečeno výše, stěžovatelka se jejich vlastní interpretací snaží zvrátit pro ni nepříznivý výsledek sporu. Krajský soud se vyjádřil i k eventuální možnosti mimořádného vydržení podle §1095 obč. zák. Proti jeho závěru, že se stěžovatelka nemohla dovolávat mimořádného vydržení z důvodu existence možného nepoctivého úmyslu, když její vlastnické právo k předmětnému pozemku bylo kvalifikovaně zpochybněno, jakož i proto, že v době, kdy mohlo k mimořádnému vydržení dojít nejdříve (tj. k 1. 1. 2019), probíhalo již toto řízení, nemá Ústavní soud žádné výhrady.
11. V obecné rovině jsou sice odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu týkající se ochrany vlastnického práva nabytého v dobré víře správné, avšak ke každému případu je třeba přistupovat s ohledem na konkrétní okolnosti. Princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu, a - s ohledem na zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet) - s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva. Dobrá víra svědčí pouze tomu, kdo o nesouladu nevěděl a při obvyklé míře opatrnosti vědět nemohl. Byla-li dobrá víra stěžovatelky, resp. jejího manžela, ohledně předmětného pozemku v průběhu jeho faktické držby důkazně zpochybněna, přičemž stěžovatelka nepředložila nic, co by tento závěr vyloučilo, když pouze jinak interpretuje provedené důkazy, je třeba zamítnutí její žaloby na určení vlastnictví pro absenci dobré víry považovat za ústavně souladné.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu