ECLI:CZ:US:2022:3.US.1346.22.1
sp. zn. III. ÚS 1346/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Fixy, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Pražská 255/41, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, č. j. 30 Cdo 20/2021-172, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2020, č. j. 11 Co 419/2019-150, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, naposledy doplněnou dne 11. 6. 2022, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 3. Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") ve výši 42 mil. Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena soudními rozhodnutími, na jejichž základě došlo v obchodním rejstříku ke změně zápisu osob oprávněných jednat za společnost RAVELA Velká Bystřice a. s. Podkladem pro tuto změnu bylo rozhodnutí třetí náhradní valné hromady uvedené společnosti. Stěžovatelem žalovaná částka pak byla tvořena škodou ve výši 39 mil. Kč spočívající ve zmenšení vlastního jmění uvedené akciové společnosti (když zapsané představenstvo uznalo podle stěžovatele neplatné smlouvy a pochybné pohledávky, což mělo vést podle stěžovatele k vytunelování této společnosti), a dále škodou ve výši 3 mil. Kč představovanou náklady, které musel stěžovatel vynaložit na ochranu svých práv.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") však rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 23 C 189/2013-114, stěžovatelovu žalobu zamítl [byl přitom vázán právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, č. j. 30 Cdo 682/2016-61, s tím, že (stručně řečeno) žaloba stěžovatele splňuje základní náležitosti a je věcně projednatelná], když Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost, neboť stěžovatel nevymezil otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Městský soud se podle Nejvyššího soudu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a ve věci rovněž nevyvstala otázka, kterou by bylo nutné posoudit ve srovnání s dosavadní praxí jinak. Městský soud podle Nejvyššího soudu postupoval správně, pokud stěžovatele nevyzýval k doplnění skutkových tvrzení, neboť shromážděné důkazy postačovaly k objasnění skutkové stránky věci. Nebyla-li totiž v daném případě zjištěna rozhodnutí zrušená nebo změněná pro nezákonnost, chyběl podle Nejvyššího soudu základní předpoklad odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., tzn. existence nezákonného rozhodnutí.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, a to již vhledem k argumentaci stěžovatele a reakci obecných soudů na ni.
8. Namítal-li proto stěžovatel v dovolání podle rekapitulace provedené Nejvyšším soudem, že nebyl vyzván k doplnění svých skutkových tvrzení (kdyby se tak stalo, nemohla by být patrně podle stěžovatelova názoru jeho žaloba zamítnuta, resp. zamítavé rozhodnutí obvodního soudu by nemohlo být městským soudem potvrzeno), pak Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení vysvětlil, proč v dané věci pro výzvu k doplnění skutkových tvrzení nebyly splněny podmínky. Stěžovatel ovšem správnost tohoto pro jeho případ klíčového závěru, který Ústavní soud s ohledem na svoje shora vymezené postavení nehodlá jakkoliv přehodnocovat, v ústavní stížnosti relevantně nezpochybňuje.
9. Přezkum ze strany Ústavního soudu je totiž omezen právě ve vztahu k řízení před obecnými soudy a k rozhodnutím, jež z takového řízení vzešla. Má-li být proto ústavní stížnost úspěšná, musí stěžovatel zpochybnit závěry obecných soudů, nadto argumentací ústavněprávního charakteru, což ale stěžovatel v nyní posuzovaném případě dostatečně nečiní, když z velké části v podstatě jen rekapituluje vývoj celého sporu vážícího se k výše jmenované obchodní společnosti, aby tímto způsobem vyjádřil svůj prostý nesouhlas s hodnocením, jež obecné soudy v dané věci přijaly. To však ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí nestačí.
10. Uzavřel-li přitom Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že stěžovatelovo dovolání není přípustné z jím popsaných důvodů, musel by stěžovatel v ústavní stížnosti ozřejmit (zejména vzhledem k subsidiaritě ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), nesprávnost tohoto východiska. Tím by rovněž sekundárně napadl i klíčový argument městského soudu vedoucí jej k potvrzení zamítavého rozhodnutí obvodního soudu, že totiž jedním z předpokladů odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. je existence nezákonných rozhodnutí. Taková ale ve stěžovatelově případě přítomna nejsou a stěžovatel ani po kasačním zásahu Nejvyššího soudu usnesením sp. zn. 30 Cdo 682/2016 neupravil své žalobní žádání tak, aby předmětem řízení mohl být eventuálně nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízeních, v němž byla žalobou napadená rozhodnutí vydána. K tomu ovšem nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že ani ke zpochybnění těchto závěrů městského soudu (respektive na ně navazujících závěrů Nejvyššího soudu) stěžovatel prostor daný mu ústavní stížností dostatečně nevyužil.
11. S ohledem na uplatněnou stížnostní argumentaci Ústavní soud dodává, že ani předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného) nemohly být v dané věci průtahy v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena jeho základní práva. Za daného stavu, kdy již předmětná soudní řízení, v nichž mělo podle stěžovatele docházet k průtahům, skončila, se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy zabývat nemohl. Bylo by totiž značně nelogické a odporující zájmům stěžovatele, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydaná rozhodnutí a fakticky by tak způsobil další prodlužování řízení.
12. Proto Ústavnímu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu