ECLI:CZ:US:2022:3.US.1397.22.1
sp. zn. III. ÚS 1397/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky P. L., zastoupené doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2022 č. j. 5 As 406/2021-129, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021 č. j. 51 Ad 1/2020-419 a rozhodnutí Policejního prezidenta ze dne 5. prosince 2019 č. j. PPR-23034-124/ČJ-2015-990131, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Policejního prezidenta, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Ředitel Krajského ředitelství policie Středočeského kraje (dále také jen "služební funkcionář") rozhodnutím ze dne 16. 7. 2015 č. j. 3891/2015 propustil stěžovatelku ze služebního poměru z důvodu podle §42 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru"), neboť podle závěru psychologa oddělení psychologických služeb odboru personálního Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 13. 5. 2015 č. j. KRPA-133155-1/ČJ-2015-0000PL není stěžovatelka osobnostně způsobilá k výkonu služby. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Policejní prezident rozhodnutím ze dne 5. 9. 2016 č. j. PPR-23034-44/ČJ-2015-990131 zamítl a rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí Policejního prezidenta podala stěžovatelka žalobu. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 8. 2019 č. j. 48 A 91/2016-91 rozhodnutí Policejního prezidenta zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Policejní prezident rozhodnutím ze dne 5. 12. 2019 č. j. PPR-23034-124/ČJ-2015-990131 změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že se stěžovatelka propouští ze služebního poměru příslušnice policie podle §42 odst. 1 písm. h) a j) zákona o služebním poměru, neboť podle lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k výkonu služebního místa ze dne 24. 6. 2015, kterým jí byla stanovena zdravotní klasifikace "D", dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu služby, a současně podle závěru psychologa Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 13. 5. 2015 č. j. KRPA-133155-1/ČJ-2015-0000PL, který byl v přezkumném řízení potvrzen závěrem vedoucího psychologa Policie České republiky ze dne 24. 6. 2015 č. j. PPR-16719-10/ČJ-2015-990762, není osobnostně způsobilá k výkonu služby v policii. Proti novému rozhodnutí Policejního prezidenta stěžovatelka opět podala žalobu ke krajskému soudu, který rozsudkem ze dne 22. 4. 2020 č. j. 51 Ad 1/2020-206 rozhodnutí Policejního prezidenta zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal Policejní prezident kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud shledal důvodnou a napadený rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 30. 9. 2021 č. j. 5 As 147/2020-167 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud následně o věci rozhodl rozsudkem ze dne 8. 12. 2021 č. j. 51 Ad 1/2020-419, jímž žalobu zamítl. Krajský soud konstatoval, že i když v posuzované věci došlo k rozšíření důvodů k propuštění stěžovatelky (zdravotní způsobilost stěžovatelky) až v průběhu odvolacího řízení, a jde tak o změnu, kterou nelze považovat toliko za doplnění závěrů či argumentace rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 10. 12. 2018 č. j. 6 As 286/2018-34) plyne, že tento postup není v rozporu s (v daných souvislostech neexistující) povinností odvolacího orgánu prvostupňové rozhodnutí zrušit, nýbrž je naopak v souladu s možností alternativně prvostupňové rozhodnutí změnit. Tato možnost by podle krajského soudu měla být z důvodu rychlosti řízení využívána zpravidla přednostně, což platí o to více v situaci, je-li předmětem přezkumu rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru z osobnostních důvodů. Krajský soud rovněž odmítl argumentaci stěžovatelky, že Policejní prezident měl již v prvním odvolacím řízení prvostupňové rozhodnutí zrušit a o obou důvodech k propuštění nechat rozhodnout správní orgán prvního stupně, neboť takový postup nebyl podle §190 odst. 8 věty druhé zákona o služebním poměru ve znění účinném do 30. 6. 2017 možný.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se zejména ztotožnil se závěrem krajského soudu, že potvrdil-li Policejní prezident důvodnost propuštění stěžovatelky pro její osobnostní nezpůsobilost a pokud zároveň shledal, že stěžovatelka měla být k témuž datu propuštěna rovněž pro zdravotní nezpůsobilost, nebylo v žádném případě na místě, aby rozhodnutí služebního funkcionáře rušil a věc mu vracel k novému projednání, naopak postupoval v souladu se zákonem, jakož i se závazným právním názorem správních soudů vyjádřeným v souvislosti se zrušením jeho předchozího rozhodnutí v této věci, když rozhodnutí služebního funkcionáře prvního stupně změnil tak, že doplnil rovněž důvod propuštění podle §42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že služební funkcionář hledal důvody, aby ji mohl propustit ze služebního poměru, když ji předtím delší dobu šikanoval a snažil se ji postihovat za její oprávněnou kritiku. Tento postup služebního orgánu zanechal na stěžovatelce trvalé následky, a to zvláště psychického rázu. Stěžovatelka uvádí, že v důsledku postupu soudů, které během sedmi let rušily a potvrzovaly rozhodnutí služebního orgánu, ztrácí pocit právní jistoty a jsou pošlapávána její základní lidská práva. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu správních soudů, podle které odvolací orgán může odstranit vady rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tím, že jeho odůvodnění doplní svým odůvodněním, takto ale může postupovat jen za podmínky, že výroková část rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je v souladu s právními předpisy i věcně správná. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že odvolací orgán nesmí změnit rozhodnutí orgánu prvního stupně podstatným způsobem a už vůbec ne ve výrokové části, jak tomu bylo v předmětné věci. Stěžovatelka má za to, že důvod k jejímu propuštění byl ze zdravotních důvodů, a služební orgán nebyl oprávněn shledat důvod propuštění podle jiného ustanovení zákona o služebním poměru. Stěžovatelka se domnívá, že služební orgán takto postupoval, neboť ji chtěl dehonestovat, a proto i ve zdravotním stavu, v jakém byla, ji donutil podstoupit psychotesty. Stěžovatelka je toho názoru, že byla služebním orgánem vyslána ke zkoumání osobnostní způsobilosti nad rámec zákona jen proto, aby nemohla uplatnit svá práva vyplývající z propuštění z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti, neboť již ode dne 7. 11. 2014 byla postižena psychickou nemocí (z důvodu šikany), pro kterou je od 9. 2. 2016 do konce života invalidní, což však není v napadených soudních rozhodnutích reflektováno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že měli-li služební funkcionáři indicie svědčící o tom, že jsou v případě stěžovatelky naplněny důvody k jejímu propuštění ze služebního poměru pro její osobnostní i zdravotní nezpůsobilost, byli povinni zkoumat naplnění obou těchto důvodů. Proto nemůže obstát námitka stěžovatelky, podle níž služební funkcionář nebyl vůbec oprávněn nařídit zkoumání její osobnostní způsobilosti k výkonu služby, pokud mu bylo známo, že jí bylo diagnostikováno psychiatrické onemocnění. Prokázání jednoho důvodu propuštění příslušníka ze služebního poměru totiž nemůže samo o sobě vést k vyloučení řádného posouzení existence jiného důvodu, o jehož existenci jsou zde indicie, z uvedeného postupu služebního funkcionáře nelze ani usoudit, že by šlo o vykonstruovaný důvod propuštění stěžovatelky.
10. Ústavní soud neshledal důvodu, aby shora popsaný závěr Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, které při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy a judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Jde-li o argumentaci stěžovatelky, v níž naznačuje, že odeslání k osobnostnímu zkoumání považuje za projev šikany, tuto námitku stěžovatelka řádně neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla, proto byla tato námitka shledána nepřípustná podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a Nejvyšší správní soud se jí tedy po věcné stránce nezabýval, i když konstatoval, že nic nenasvědčuje tomu, že by k jakémukoli šikanóznímu jednání vůči stěžovatelce skutečně došlo. To platí i pro námitku, že krajský soud nezkoumal, zda byly splněny podmínky pro nařízení lékařských prohlídek, jimž se stěžovatelka podrobila v únoru, březnu a dubnu 2015. Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelka v žalobě ani v žádném jejím doplnění učiněném v posuzované věci ve lhůtě pro podání žaloby neuplatnila námitky tohoto typu, naopak opakovaně odkazovala na posudky zpracované na základě daných prohlídek a tvrdila, že na jejich základě měl Policejní prezident zahájit řízení o jejím propuštění z důvodu zdravotní nezpůsobilosti.
11. Poukazuje-li stěžovatelka na nelogičnost při stanovení diagnózy D a současném uložení povinnosti podrobit se dalším vyšetřením, je zřejmé, že stěžovatelka nerozlišuje důvody variant výroku zdravotní způsobilosti c) Není zdravotně způsobilý/á pro výkon služby na služebním místě* - D, a d) Pozbyl/a dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon služby* - D. V případě varianty c) stanovené u stěžovatelky znaleckým posudkem ze dne 26. 1. 2015 bylo určeno, že stěžovatelka není zdravotně způsobilá pro výkon služby na služebním místě po dobu jednoho měsíce s tím, že v této době bude absolvovat potřebná vyšetření. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že postup, kdy byla odeslána k dalšímu vyšetření, měl "zakrýt" skutečnost, že stěžovatelka měla být propuštěna (pouze) ze zdravotních důvodů.
12. Neztotožňuje-li se stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu, že neprovedení výstupní prohlídky nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o propuštění příslušníka ze služebního poměru, nelze k námitce stěžovatelky, že uvedený fakt dokládá, že se "služební orgán chtěl stěžovatelky zbavit za každou cenu", než souhlasit s Nejvyšším správním soudem, že výstupní lékařská prohlídka, respektive potvrzení o jejím provedení, není z povahy věci podkladem rozhodnutí o propuštění příslušníka ze služebního poměru, její provedení je naopak až důsledkem vydání takového rozhodnutí.
13. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Správní soudy i Policejní prezident se danou věcí podrobně zabývali, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedli, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěli. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka, která s tímto závěrem nesouhlasí, toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, neztotožňuje se s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, tím spíše, že ve věci stěžovatelky nejde jen o argumentaci právní, nýbrž v podstatné míře také o vyjádření pocitů nespravedlnosti a ublíženosti založených na stěžovatelkou tvrzeném šikanózním jednání Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, které vnímala před propuštěním ze služebního poměru i v jeho průběhu.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o odůvodněný případ podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu