ECLI:CZ:US:2022:3.US.1411.22.1
sp. zn. III. ÚS 1411/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Mikeskové, zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Čichnova 1294/23a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2022 č. j. 11 Co 37/2022-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka se žalobou ze dne 22. 2. 2021 domáhala zaplacení částky 152 733 Kč s příslušenstvím, jako náhrady újmy způsobené pádem na pozemní komunikaci. Před jednáním ve věci samé vzala stěžovatelka dne 1. 7. 2021 žalobu částečně zpět o částku představující jistinu, tj. 152 733 Kč. Soud řízení o předmětnou částku zastavil. Dne 21. 12. 2021 vzala stěžovatelka žalobu zpět v celém rozsahu z důvodu zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně. Nalézací soud řízení zastavil (výrok I.) a uložil žalované povinnost uhradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši 45 496 Kč (výrok II.) a také povinnost uhradit soudní poplatek (výrok III.). Žalovaná napadla usnesení nalézacího soudu odvoláním ke krajskému soudu, který změnil výroky II. a III. tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků a žalovanému neuložil povinnost zaplatit soudní poplatek. S odvoláním na princip spravedlnosti v odůvodnění usnesení vycházel především z toho, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok žalobou podanou ještě předtím, než se její pohledávka stala splatnou (lhůta k plnění byla stanovena do dne 22. 2. 2021), a také z toho, že poskytnutá sedmidenní lhůta k plnění nebyla přiměřená z důvodu plnění pojišťovnou (čehož si stěžovatelka byla vědoma).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká krajskému soudu nerespektování znění ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., které zakotvuje tzv. zásadu procesního zavinění, jejímž smyslem je, že k náhradě nákladů řízení je povinen ten účastník, který zastavení soudního řízení zavinil, což je dle názoru stěžovatelky žalovaná.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Zákonná úprava v občanském soudním řádu váže přípustnost opravných prostředků na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
6. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. princip minimalizace zásahů a např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny zejména v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele.
7. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku cca 47 000 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu.
8. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu