ECLI:CZ:US:2022:3.US.1416.22.1
sp. zn. III. ÚS 1416/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Strejce, zastoupeného Mgr. Ondřejem Zmeškalem, advokátem, sídlem Tábor 521/44b, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. dubna 2022 č. j. 6 As 159/2021-30 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2021 č. j. 77 A 8/2021-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) Krajského úřadu Karlovarského kraje, 2) Krajského úřadu Ústeckého kraje, 3) Krajského úřadu Středočeského kraje a 4) Krajského úřadu Jihočeského kraje, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí je tvrzené porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel se žalobou podanou u krajského soudu domáhal ochrany proti nečinnosti všech čtyř vedlejších účastníků v řízení o jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany (dále jen "městský úřad") ze dne 14. 2. 2020 sp. zn. OV-Mrá/22948/2008. V žalobě stěžovatel tvrdil, že místně příslušný Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen "krajský úřad Plzeň") nemůže ve věci rozhodovat pro vyloučení všech úředních osob, a proto za žalované označil krajské úřady všech sousedících krajů a požadoval, aby krajský soud určil, který z nich byl Ministerstvem pro místní rozvoj pověřen rozhodnutím v jeho věci. Krajský soud stěžovatele vyzval k odstranění vad jeho podání, neboť z něj nebylo patrné, proti komu směřuje. Na výzvu stěžovatel reagoval, že za situace, kdy jako žalovaní přicházejí v úvahu čtyři správní orgány, není sám povinen zjišťovat, který správní orgán byl věcí pověřen; k tomu ostatně ani nedisponuje jakýmkoliv procesním prostředkem. Rozhodnutí krajského úřadu Plzeň ze dne 10. 3. 2021 č. j. PK-DSH/2460/21, jímž bylo v mezidobí rozhodnuto o předmětném odvolání, stěžovatel označil za nicotné. Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl podle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel ani přes výzvu soudu neoznačil žalovaného, a tím neodstranil vadu podání bránící pokračování v řízení. Zdůraznil, že v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu je povinností žalobce označit žalovaného; stěžovatelův požadavek, aby krajský soud sám vybral pasivně legitimovaný správní orgán, jde nad rámec povinnosti součinnosti soudu. V posuzované věci se podle krajského soudu nejednalo o nesprávnost v označení žalovaného, neboť stěžovatel otevřeně dával najevo, že zamýšlí žalovat pouze jeden ze čtyř in eventum vyjmenovaných správních orgánů. Krajský soud nepřisvědčil ani stěžovatelově tvrzení, že sám nemá jak zjistit, který správní orgán řízení o odvolání vede; k získání této informace postačilo kontaktovat městský úřad. Stěžovatelovo tvrzení o nicotnosti v mezidobí vydaného rozhodnutí krajského úřadu Plzeň posoudil krajský soud jako samostatnou žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.
3. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Předně se neztotožnil se stěžovatelovým argumentem o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení; úvahy krajského soudu zhodnotil jako srozumitelné, přezkoumatelné a mající oporu ve spisu. Krajský soud postupoval podle Nejvyššího správního soudu správně, pokud stěžovatele vyzval k upřesnění, který z označených správních orgánů se dopouští tvrzené nečinnosti, a když stěžovatel ani přes výzvu vytýkanou vadu neodstranil - a otázka osoby žalovaného, jež má vliv i na místní příslušnost soudu, zůstala stále nevyjasněná - žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud uvedl, že na tomto závěru ničeho nemění ani princip tzv. procesního paternalismu [viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2014 č. j. Nad 224/2014-53 (3196/2015 Sb. NSS)]; tento nelze vykládat tak široce, jak stěžovatel žádá. Stěžovatel měl možnost sám ověřit postupem podle §36 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, u městského úřadu či krajského úřadu Plzeň, u kterého správního orgánu odvolací řízení probíhá. Konečně Nejvyšší správní soud dodal, že stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu, neboť má nyní možnost uplatnit své námitky stran nicotnosti rozhodnutí krajského úřadu Plzeň v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 77 A 60/2021.
III.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel předně namítá, že se obecné soudy vůči němu dopustily odepření spravedlnosti a přepjatého formalismu, když po něm požadovaly, aby určil správní orgán, proti jehož nečinnosti žaloba směřuje. V této souvislosti odkazuje na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. Nad 224/2014-53 k tzv. procesnímu paternalismu, jakož i na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1998 sp. zn. IV. ÚS 245/97 (N 135/12 SbNU 273) a nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2004 ze dne III. ÚS 389/04 (N 154/35 SbNU 139) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Obecné soudy měly samy určit, který žalovaný správní orgán je pasivně legitimován, a vůči ostatním správním orgánům žalobu zamítnout; případně stěžovatele o pasivně legitimovaném správním orgánu alespoň poučit.
5. Na adresu v mezidobí vydaného rozhodnutí krajského úřadu Plzeň stěžovatel uvádí, že toto považuje za nicotné a krajskému soudu nic nebránilo, aby řízení v posuzované věci přerušil a vyčkal na výsledek řízení o žalobě proti tomuto správnímu rozhodnutí.
6. Stěžovatel nesouhlasí, že by v posuzované věci uměle vykonstruoval nečinnost správního orgánu. Uvádí, že po podání odvolání trpělivě vyčkával téměř jeden rok, než se na krajský soud se žalobou obrátil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Vlastní posouzení
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva, když jej vyzvaly ke specifikaci správního orgánu, proti jehož nečinnosti žaloba směřuje, místo aby takové určení provedly samy. V posuzovaném případě stěžovatel v žalobě označil celkem čtyři žalované správní orgány, zároveň v ní dal jasně najevo, že zamýšlí žalovat pouze správní orgán, u něhož je vedeno řízení o stěžovatelově odvolání proti rozhodnutí městského úřadu. Přitom mohl sám velmi jednoduše - např. dotazem u městského úřadu podle §36 odst. 2 s. ř. - zjistit, který správní orgán jeho odvolání projednává. Namísto toho však svou odpovědnost za určení osoby žalovaného od samého počátku přenesl na správní soudy a ze svého postoje odmítal ustoupit i přes výzvu krajského soudu k odstranění vad podání. Obecné soudy stěžovateli spolehlivě objasnily, proč jím požadovaná procesní aktivita přesahuje povinnost součinnosti soudu, a to i s přihlédnutím ke specifikům správního soudnictví, v němž se od obecných soudů očekává tzv. procesní paternalismus. Z pohledu Ústavního soudu není napadeným rozhodnutím v tomto směru co vytknout.
10. Ústavní soud neshledal v posuzované věci ani rozpor se stěžovatelem odkazovanými nálezy, jejichž závěry nejsou v posuzované věci případné. Jak je patrné z okolností případu popsaných v předchozím bodu tohoto usnesení, obecné soudy poskytly stěžovateli příležitost vady podání odstranit (srov. nález III. ÚS 389/04) a problém nespočíval v nesprávnosti označení žalovaného (srov. nález IV. ÚS 245/97).
11. Zjevně neopodstatněná je i námitka stran nicotnosti rozhodnutí krajského úřadu Plzeň o stěžovatelově odvolání. Posouzení věcné i místní příslušnosti správního orgánu pro vydání tohoto rozhodnutí bylo předmětem samostatného řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 77 A 60/2021.
12. Ústavní soud proto zhodnotil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu