ECLI:CZ:US:2022:3.US.1432.22.1
sp. zn. III. ÚS 1432/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Renáty Mrázkové, zastoupené JUDr. Stanislavem Hospůdkou, advokátem se sídlem Strážky 45, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2022, č. j. 5 As 303/2020-29, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 55 A 37/2018-78, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3, v čl. 38 odst. 2, v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 4 odst. 1 a odst. 2, v čl. 10 odst. 2 a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Městský úřad Jesenice (dále jen také "stavební úřad") opakovaně posuzoval žádost stěžovatelky o dodatečné povolení stavby (terénní úprava - zahradní jezírko). Poté, co Krajský úřad Středočeského kraje jako odvolací správní orgán (dále jen "krajský úřad") opakovaně rušil rozhodnutí stavebního úřadu mj. o přerušení řízení o žádosti stěžovatelky, když stavebnímu úřadu v daném kontextu mimo jiné vytýkal, že jen odkládá meritorní rozhodnutí ve věci, nakonec k odvolání stěžovatelky usnesení stavebního úřadu ze dne 12. 9. 2017, č. j. MěÚJ/11186/2017/Vit, o zastavení řízení o dodatečném povolení stavby potvrdil. Podle krajského úřadu totiž stěžovatelka nedoložila splnění podmínek pro dodatečné povolení stavby, tedy zejména, že předmětná stavba není v rozporu s veřejným zájmem nebo zájmy chráněnými zvláštním předpisem.
3. Následné žalobě stěžovatelky ovšem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 9. 2020 č. j. 55 A 37/2018-45 vyhověl a uvedené potvrzující rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení. Podle krajského soudu totiž nebylo z rozhodnutí stavebního úřadu, které krajský úřad potvrdil, patrné, co bylo podstatnou vadou žádosti, která bránila pokračování ve věcném posouzení žádosti stěžovatelky. Uvedený rozsudek krajského soudu však Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se totiž sice ztotožnil s krajským soudem, že z důvodů uvedených v jeho rozhodnutí předmětné rozhodnutí stavebního úřadu samo o sobě neobstojí, nicméně vady tohoto rozhodnutí napravil krajský úřad v odvolacím řízení, neboť z jeho rozhodnutí je přinejmenším implicitně zřejmé, že řízení bylo zastaveno právě pro nesplnění v pořadí poslední výzvy k doplnění podkladů nutných pro pokračování v řízení. Dílčí nedostatky a nepřesnosti v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů přitom podle Nejvyššího správního soudu nezpůsobují jejich nepřezkoumatelnost ani nezákonnost. Stěžovatelka přitom podle Nejvyššího správního soudu nepředložila projektovou dokumentaci k formálně ukotvenému popisu stavebního záměru, což je nutno objektivně považovat za stěžejní předpoklad vedení řízení o dodatečném povolení stavby. Rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně je tak nutno podle Nejvyššího správního soudu označit za řádná a zákonná, pročež jejich zrušení krajským soudem neobstojí.
4. Krajský soud tak byl v navazujícím řízení (z něhož vzešel ústavní stížností napadený rozsudek) vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v tom smyslu, že rozhodnutí správních orgánů jsou řádná a zákonná s tím, že stěžovatelka nedoložila kompletní projektovou dokumentaci, a proto stavební úřad nemohl logicky její žádost považovat za úplnou a musel vydat rozhodnutí o zastavení stěžovatelkou vyvolaného řízení. V návaznosti na námitky stěžovatelky pak krajský soud v ústavní stížností napadeném rozsudku ještě uvedl, že byť bylo poslední krajským úřadem přezkoumávané odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí stavebního úřadu i přes jeho výzvu blanketní, krajský úřad je mohl - jak stanoví zákon - přezkoumat z hlediska jeho souladu s právními předpisy. Rovněž posouzení, kterým byly do správního řízení o stavební činnosti stěžovatelky zahrnuty dotčené osoby jako účastníci řízení, bylo ze strany správních orgánů učiněno podle krajského soudu správně, neboť pro účastenství v řízení je dostačující již pouhá možnost, že určitá osoba může být na svých právech a povinnostech dotčena, nikoliv skutečnost, zda k tomu následně opravdu došlo.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že řízení před správními orgány bylo dlouhé a svědčí podle jejího názoru o tom, že samy správní orgány se v její věci neorientovaly. Naopak první rozhodnutí krajského soudu ve věci stěžovatelka považuje za správné, neboť ani podle jejího názoru z rozhodnutí správních orgánů není zřejmé, jaké podklady nebyly stěžovatelkou jako stavebníkem doplněny a byly natolik potřebné, že by bez nich řízení o její žádosti nemohlo pokračovat. Pokud Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku uvádí, že minimálně z rozhodnutí krajského úřadu bylo zjevné, jaké vady stěžovatelčina žádost má, byť i toto rozhodnutí podle Nejvyššího správního soudu trpělo jistými vadami, pak to, co se Nejvyššímu správnímu soudu jevilo toliko jako nepřehledné, bylo ze strany stěžovatelky jako právního laika oprávněně vnímáno jako zcela nesrozumitelné (ostatně proto také krajský soud svým prvním rozsudkem přistoupil ke zrušení rozhodnutí). Správní soudy ve věci stěžovatelky rovněž nesprávně interpretují rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 6 As 161/2013 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod https://vyhledavac.nssoud.cz/). Ani stavební úřad přitom ve svém rozhodnutí podle stěžovatelky neuváděl dostatečně konkrétně žádný předpis, z něhož by plynula povinnost stěžovatelky doplnit jím požadované dokumenty; stavební situace se přitom ve věci stěžovatelky časem vyvinula tak, že údajně již není potřeba ani rozhodnutí o umístění stavby, natožpak dodatečné povolení stavby. Stěžovatelka se rovněž ohrazuje proti účelovému tvrzení stavebního úřadu, že v průběhu řízení měla upravovat předmět žádosti, neboť se toliko snažila vyjít vstříc požadavkům stavebního úřadu.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud předně konstatuje, že ačkoliv je stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, její ústavní stížnost neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, kterou by se Ústavní soud mohl věcně zabývat. Stěžovatelka totiž v podstatě jen obsáhle rekapituluje technické parametry jí prováděné (resp. jí plánované) stavební úpravy, aby nakonec sama - což je ale z hlediska ústavnosti řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, podstatné - dospěla k závěru, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, jehož vydání se zjevně v rámci jí vyvolaného řízení snažila dosáhnout, již údajně vlastně ani není (zejména s ohledem na působení přírodních sil) potřeba.
10. Pokud je ovšem tento její závěr správný - a Ústavní soud s ním bez dalšího nemůže polemizovat, protože na něm ústavní stížností napadená rozhodnutí (resp. jejich odůvodnění) založena nejsou - pak stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, jaký pozitivní efekt by jí vlastně přinesla okolnost, pokud by Ústavní soud nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Jednak totiž podle Ústavního soudu v dané situaci nelze předjímat, že by stěžovatelkou žádané dodatečné povolení bylo skutečně vydáno, ale hlavně - a to zejména - jak sama stěžovatelka uvádí, takové rozhodnutí k dokončení stavby již údajně nepotřebuje. Vedle toho konečně stěžovatelka důsledně nevysvětluje (i kdyby její závěr o nepotřebnosti dodatečného povolení nebyl správný) co jí brání v tom, aby řízení o dodatečném povolení stavby zahájila ke své žádosti znovu, a to zvláště za situace, kdy se správní soudy v její věci jednoznačně vyjádřily k otázce, jaké dokumenty jsou pro posouzení její žádosti o dodatečném povolení stavby potřeba.
11. Konečně neobstojí ani zcela obecné tvrzení stěžovatelky, že správní soudy v její věci nesprávně interpretovaly shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 161/2013, když v něm je - zjednodušeně řečeno - vyjádřena myšlenka, že je-li vada způsobená v řízení před správním orgánem prvního stupně zhojena v řízení před správním orgánem odvolacím, pak na takové správní řízení jako celek má být nahlíženo tak, že není zatíženo vadou způsobující nezákonnost. Stěžovatelka sama přitom tento závěr ve vztahu ke své věci rozporuje jen tvrzením, že i rozhodnutí krajského úřadu, v němž se tento odvolací správní orgán ztotožnil se závěrem stavebního úřadu, že stěžovatelka nedoplnila v rámci správního řízení potřebnou dokumentaci, je nesrozumitelné a tudíž nepřezkoumatelné. K takovému závěru ale ve skutečnosti Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí nedospěl.
12. V rozsahu ostatních námitek, které stěžovatelka uplatnila již v rámci řízení před správními soudy, byť jejich závěry v ústavní stížnosti nikoliv dostatečně reflektuje, pak Ústavní soud odkazuje právě na ústavní stížností napadená rozhodnutí, jež v daném kontextu považuje za přesvědčivá a plně ústavně souladná, neboť stěžovatelka - jak již naznačeno - proti nim přesvědčivou ústavněprávní argumentaci ústavní stížnosti nenabízí.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu