ECLI:CZ:US:2022:3.US.1471.22.1
sp. zn. III. ÚS 1471/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Radovana Cieleckého, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2022 č. j. 2 Afs 162/2021-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, sídlem Lazecká 545/22, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Námitkou ze dne 13. 12. 2017 stěžovatel brojil proti postupu vedlejšího účastníka, jenž připisoval na osobní daňový účet stěžovatele úrok z posečkání, který následně požadoval uhradit. Na toto podání reagoval vedlejší účastník dne 23. 3. 2018 jeho předložením Odvolacímu finančnímu ředitelství, které posoudilo podání ze dne 13. 12. 2017 podle jeho skutečného obsahu jako podnět k přezkoumání platebního výměru ze dne 30. 5. 2016, jímž správce daně vyrozuměl stěžovatele o předepsání úroku z prodlení z posečkání. Odvolací finanční ředitelství sdělilo dne 5. 6. 2018 stěžovateli, že podnět na přezkoumání rozhodnutí odložilo. Stěžovatel měl za to, že o jeho námitce nebylo rozhodnuto, proto upozornil Odvolací finanční ředitelství na nečinnost vedlejšího účastníka. Odvolací finanční ředitelství nečinnost vedlejšího účastníka neshledalo, o čemž byl stěžovatel vyrozuměn dne 24. 8. 2018.
3. Žalobou ze dne 15. 10. 2018 se stěžovatel domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Krajský soud usnesením ze dne 21. 2. 2019 č. j. 64 A 10/2018-23 žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2021 č. j. 2 Afs 87/2019-26 Nejvyšší správní soud zrušil citované usnesení krajského soudu s odůvodněním, že nelze pouze s odkazem na povahu úkonu napadeného námitkou podle §159 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), uzavřít, že nejsou splněny procesní podmínky žaloby na ochranu proti nečinnosti, a zavázal krajský soud, aby žalobu posoudil věcně, pokud shledá splnění i ostatních podmínek řízení. Krajský soud poté žalobu rozsudkem ze dne 6. 5. 2021 č. j. 64 A 10/2018-45 zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastník postupoval v souladu se zákonem, jestliže předložil podání stěžovatele ze dne 13. 12. 2017 k vyřízení Odvolacímu finančnímu ředitelství jako podnět k přezkoumání rozhodnutí. Krajský soud se ztotožnil s vedlejším účastníkem v tom, že z obsahu podání je zjevné, že stěžovatel brojil proti úroku z posečkání, který mu byl předepsán platebním výměrem ze dne 30. 5. 2016, a že stěžovatel nesouhlasil s vydaným platebním výměrem. Za situace, kdy stěžovatel proti tomuto platebnímu výměru nepodal včasné odvolání, bylo možné zákonnost předmětného platebního výměru zkoumat pouze v intencích přezkumného řízení podle §121 a násl. daňového řádu.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud souhlasil se závěrem krajského soudu, že podstatou podání stěžovatele ze dne 13. 12. 2017 bylo brojit proti "postupu" spočívajícímu v předepsání úroku za dobu povoleného posečkání. Úrok z posečkání byl však předepsán již platebním výměrem ze dne 30. 5. 2016, proti němuž se stěžovatel mohl bránit odvoláním. Jelikož odvolání bylo proti platebnímu výměru přípustné, nebyl proti platebnímu výměru stěžovatel oprávněn uplatnit námitku podle §159 daňového řádu. O podání stěžovatele ze dne 13. 12. 2017 označeném jako námitka proto nebyl vedlejší účastník ani povinen ve smyslu §159 odst. 3 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 rozhodnout, krajský soud tedy správně dospěl k závěru, že vedlejší účastník nebyl nečinný.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu byla v minulosti doměřena daň z přidané hodnoty za čtyři čtvrtletí roku 2006 v celkové výši cca 2,7 mil Kč, jejíž splácení zejména s ohledem na prudký růst příslušenství bylo nad jeho síly. Stěžovatel žádal správce daně o splátkový kalendář, po vyhovění žádosti mu však opět začal běžet citelný úrok z posečkané částky, který mu byl nakonec i dne 8. 6. 2016 předepsán. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že daňový řád nepředpokládal existenci dlouhodobě splácených dluhů vzniklých v době, kdy byla v účinnosti předchozí právní úprava (zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Úročení podle daňového řádu bylo založeno na rozdíl od předchozí právní úpravy na průběžném úročení dlužné daně repo sazbou zvýšenou o 14 p. b., a to s pětiletým úrokovým stropem (§252 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2014), po dobu případného splátkového kalendáře pak daňový řád poskytoval výhodu polovičního úroku (§157 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020). Nedoplatek stěžovatele by se tedy za normálních okolností již neúročil (pětiletý strop), případně úročil zanedbatelným úrokem. Stěžovatel dne 8. 12. 2017 v námitce poukázal na nekoncepčnost a nesmyslnost opětovného úročení a žádal o jeho upuštění, o námitce nebylo do dnešního dne rozhodnuto. Vedlejší účastník námitku překvalifikoval jako žádost o přezkum, úmyslem stěžovatele však nikdy nebylo o přezkum žádat, námitka brojila proti úkonu finančního úřadu, který na osobní daňový účet předepsal úrok za dobu povoleného posečkání. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem Nejvyššího správního soudu, který se posouzení charakteru podání stěžovatele vyhnul, a uvedl, že námitka nemohla věcně dosáhnout kýženého cíle (to mohlo jedině odvolání proti platebnímu výměru), a proto nebylo povinností vedlejšího účastníka o námitce rozhodnout. Stěžovatel poukazuje na metodický pokyn Generálního finančního ředitelství č. 55461/21/7700-10123-205178 přikazující správcům daně ex officio otvírat jednotlivé deklaratorní platební výměry na úroky z prodlení a provést na osobním daňovém účtu daňového subjektu korekci. Právě takového postupu se svou námitkou domáhal stěžovatel, a nesplnil-li vedlejší účastník svou povinnost námitku věcně projednat a namítanou věcnou nesprávnost posoudit, došlo k jeho nečinnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího správního soudu za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadený rozsudek nenese známky svévole ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud dostačujícím způsobem vyjádřil a ústavně souladným způsobem odůvodnil, že úrok z posečkání byl stěžovateli předepsán již platebním výměrem ze dne 30. 5. 2016, proti němuž se stěžovatel mohl bránit odvoláním, nebyl proto proti němu oprávněn uplatnit námitku podle §159 daňového řádu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v platebním výměru ze dne 30. 5. 2016, kterým vedlejší účastník vyrozuměl stěžovatele o úroku z posečkané částky ve výši 68 638 Kč, byl stěžovatel poučen, že proti tomuto platebnímu výměru lze ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel odvolání podal, pouze až podáním označeným jako "Námitka proti postupu správce daně", doručeným vedlejšímu účastníkovi dne 13. 12. 2017, brojil proti "postupu Územního pracoviště v Olomouci, Finančního úřadu pro Olomoucký kraj, které na osobní daňový účet předepsalo úrok za dobu povoleného posečkání" a žádal, aby "z [jeho] osobního daňového účtu [správce daně] odstranil částku rovnající se předepsanému úroku z prodlení za dobu posečkání".
9. Podle §159 odst. 1 daňového řádu platí, že proti úkonu správce daně při placení daní, nejde-li o rozhodnutí, u kterého zákon připouští podání odvolání, může osoba zúčastněná na správě daní uplatnit námitku ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o úkonu dozvěděla. Dospěl-li tedy Nejvyšší správní soud k závěru, že o námitce stěžovatele nebyl vedlejší účastník povinen rozhodnout, a nebyl tedy nečinný, nelze tomuto jeho právnímu názoru z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Ani argumentace stěžovatele poukazující na metodický pokyn Generálního finančního ředitelství ze dne 3. 3. 2022 (který v případě rozhodnutí o povolení posečkání úhrady daně s původním datem splatnosti daně od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2014 hovoří o neuplatnění maximální doby vzniku úroku), nemůže nic změnit na správnosti závěru krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, že vedlejší účastník neměl povinnost o námitce stěžovatele ze dne 13. 12. 2017 proti postupu správce daně (spočívajícího v připsání úroku z posečkání na osobní daňový účet stěžovatele) rozhodnout za situace, kdy stěžovateli nic nebránilo proti platebnímu výměru, kterým byl úrok předepsán, podat odvolání. Smyslem dotčené právní úpravy je totiž přiznat možnost uplatnit námitku tam, kde jsou řádné opravné prostředky vyloučeny.
10. Ústavní soud uzavírá, že daňové orgány i správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadený rozsudek nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod jej zpochybňovat, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu