ECLI:CZ:US:2022:3.US.1493.22.1
sp. zn. III. ÚS 1493/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, č. j. 6 Tdo 164/2022-320, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 11 To 256/2021-281, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 6. 2021, č. j. 1 T 160/2020-257, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 40 odst. 1 a odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za který byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 18 měsíců. Dále byla stěžovateli uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, kdy o plnění této své povinnosti měl v termínech v uvedeném rozsudku specifikovaných informovat Probační a mediační službu ČR. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") byla stěžovateli dále uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 6 934 Kč a poškozená R. Ch. byla se svým nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Zločinu loupeže se měl stěžovatel dopustit - zjednodušeně řečeno - tím, že v době a v místě ve skutkové větě rozsudku okresního soudu specifikovaných, poté, co byl poškozenou natočen jejím mobilní telefonem při možném protiprávním jednání spočívajícím ve znečišťování životního prostředí rozvážením močůvky po poli, jí svým fekálním vozidlem znemožnil odjezd z místa, následně otevřel dveře jejího vozu, násilně se pokoušel zmocnit se jejího telefonu, čemuž se poškozená bránila. Proto ji vytáhl ven z vozu, fyzicky ji napadl (mimo jiné škrcením) a vulgárně jí vyhrožoval smrtí. Telefonu se takto zmocnil a odjel s ním (následně byl telefon nalezen pohozen na zahradě poškozené, když poškozená se stěžovatelem jsou sousedy).
4. Na základě provedených důkazů okresní soud dospěl k závěru, že jednání stěžovatele je na místě kvalifikovat jako zločin loupeže, protože užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy telefonu, potažmo v něm uložených kompromitujících fotografií, přičemž aktivně překonal odpor poškozené, přetahoval se s ní, dokonce ji škrtil a vyhrožoval jí. K tomu okresní soud také uvedl, že znakem základní skutkové podstaty uvedeného trestného činu není způsobení újmy na zdraví, neboť k naplnění této skutkové podstaty postačí užití násilí či pohrůžka bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Pokud by poškozené jednáním stěžovatele byla způsobena újma na zdraví, což se z provedených důkazů nenabízí, odrazila by se tato skutečnost v použití přísnější, kvalifikované skutkové podstaty. Při úvaze o druhu a výměře trestu okresní soud určil, že okolnosti případu i osoba stěžovatele ještě umožňují uložení i jen výchovného trestu, který by měl být pro stěžovatele dostatečným ponaučením a výstrahou, aby si příště lépe zvážil své jednání a způsob řešení konfliktních situací. V rámci trestní sazby, kterou za uvedený trestný čin zákon umožňuje uložit, okresní soud uložil stěžovateli trest na samé dolní hranici zákonné sazby (trest v délce trvání dvou roků), jehož výkon mu nadto podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání 18 měsíců, tedy v dolní polovině zákonné sazby. Zároveň okresní soud během zkušební doby bude sledovat, jak se stěžovatel chová a jak se snaží odčinit následky svého jednání.
5. Následné odvolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") zamítnuto. Okresní soud totiž podle krajského soudu přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč upřednostnil a uvěřil přímému svědectví poškozené, kdy její verzi průběhu celé události vyhodnotil ve srovnání s verzí stěžovatele jako přesvědčivou a logickou. Nejedná se tak - vzdor názoru stěžovatele - o situaci, kdy by proti sobě stály dvě rovnocenné verze odlišného průběhu skutkového děje, a už proto podle krajského soudu nemohlo dojít k porušení zásady in dubio pro reo. I pokud by pak snad krajský soud uvěřil stěžovatelem tvrzenému jeho náhodnému setkání s poškozenou před jejím domem (když toto náhodné setkání chtěl stěžovatel údajně využít k vyjasnění jiných sousedských sporů), doprovázeného následným náhodným pádem mobilního telefonu poškozené na zem, pak i přesto stěžovatel podle krajského soudu neměl žádný důvod mobilní telefon poškozené ze země brát, odmítnout ji jej vydat zpět a dokonce se s poškozenou o něj přetahovat (až došlo k poškození pouzdra telefonu) a následně jej hodit na zahradu poškozené. Vzhledem k okolnostem případu, zejména k dosavadní bezúhonnosti stěžovatele, mu pak okresní soud podle krajského soudu správně vyměřil trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, jehož výkon mu navíc podmíněně odložil na krátkou zkušební dobu.
6. Navazující dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením pro zjevnou neopodstatněnost, neboť stěžovatelem v dovolání uplatněné důvody nebyly naplněny. Nadto Nejvyšší soud v odůvodnění zdůraznil, že krajský soud v dovoláním napadeném rozhodnutí správně upozornil, že ačkoliv nebylo snahou stěžovatele obohatit se na úkor poškozené, i tak je použitá právní kvalifikace v jeho případě plně namístě, neboť stěžovatel užil proti poškozené násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (telefonu), byť jen za účelem shlédnutí poškozenou pořízených fotografií. U trestného činu loupeže je totiž nerozhodné, zda pachatel, který užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, si takovou věc chce přisvojit, převést ji na jiného nebo ji jen přechodně používat. Stejně tak je irelevantní poukaz stěžovatele na skutečnost, že poškozené nebyla způsobena diagnostikovatelná újma na zdraví, neboť takový následek nemusí ve smyslu ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku vůbec nastat a pro naplnění uvedené skutkové podstaty postačuje užití násilí malé intenzity.
7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu, jsou účastníkům řízení známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. K uvedenému závěru vedly Ústavní soud následující úvahy.
10. Především je vhodné uvést, že stěžovatel ve své argumentaci - z jeho pohledu zcela logicky - poněkud přehlíží, že i kdyby se celá událost, kvalifikovaná jako zločin loupeže, skutečně odehrála tak, jak tvrdí (tedy že ke konfliktu mezi ním a poškozenou došlo před jejím domem, nikoliv na poli, že ji neškrtil a nesnažil se ji vytáhnout z auta), pak i takovýmto jednáním, jak je popisuje v ústavní stížnosti, naplnil jemu za vinu kladenou skutkovou podstatu trestného činu. Sám tak v ústavní stížnosti uvádí, že proti poškozené užil násilí, aby se jejího telefonu zmocnil, když kryt jejího telefonu se přitom rozbil. Poté, co se mu telefon nepodařilo otevřít, telefon hodil do zahrady poškozené a bez poškozenou tvrzených nadávek a vyhrožování odjel. V návaznosti na uvedené se pak stěžovatel v závěrečných pasážích ústavní stížnosti pozastavuje nad tím, že ve skutkové větě rozsudku okresního soudu je vycházeno z toho, že měl poškozenou škrtit a vniknout násilím do jejího vozidla (což prý neodpovídá skutečnosti), k čemuž stěžovatel dále (ovšem v podstatě bez jakékoliv další argumentace) uvádí jen to, že takové poškozenou tvrzené okolnosti mají jistě vliv na přiměřenost jemu uloženého trestu, neboť nebýt jich, bylo by na stěžovatele nahlíženo jinak.
11. Tuto svou úvahu však stěžovatel - jak již naznačeno - dále nerozvádí, a to vzdor podrobnému odůvodnění obecných soudů, kde je mimo jiné vysvětleno, že stěžovateli byl vzhledem k okolnostem případu uložen trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, když jeho výkon mu byl navíc podmíněně odložen na velmi krátkou zkušební dobu. Stěžovatel tak zkrátka neupřesňuje, jaká jiná zmírňující opatření by v jeho případě měla být použita, když ani Ústavní soud jakoukoliv nepřiměřenost v tomto ohledu ve stěžovatelově věci neshledává. Samotnou nepřiměřenost trestu přitom nelze definovat tím, že stěžovatel má díky odsouzení v obci špatnou pověst a že nemůže vykonávat aktivitu spočívající v myslivosti.
12. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že nebylo prokázáno, jaká je datace pořízených fotografií ze strany poškozené jeho fekálního vozu na poli, pak v napadených rozhodnutích se konstatuje, že byly pořízeny v den konfliktu a že podle postavení fekálního vozu stěžovatele soud neuvěřil stěžovatelovu tvrzení, že si na poli byl jen kontrolovat fotopasti, když sám stěžovatel uvádí, že v inkriminovaný den na místě s fekálním vozem, kdy mělo podle poškozené dojít útoku, byl. Za daného stavu ovšem Ústavní soud nemá důvod dataci fotografií jakkoliv zpochybňovat, byť si poškozená stěžovatele s ohledem na jeho údajné problematické chování, fotila často. Pozastavuje-li se stěžovatel nad tím, že obecné soudy nevysvětlují, proč fotografie z mobilu poškozené nevymazal, měl-li jím disponovat proti její vůli (za pomoci násilí), pak sám stěžovatel na jiném místě ústavní stížnosti uvádí, že se mu jej nepodařilo otevřít. Poznámku obecných soudů učiněnou v tomto kontextu, že neprováděl-li by stěžovatel na poli vědomě nic nelegálního, nepotřeboval by si ani ověřit, v jaké situaci jej poškozená vlastně vyfotografovala, považuje Ústavní soud za zcela přiměřenou, když na posouzení závažnosti stěžovatelova chování nemůže mít vliv, že poškozená měla fotografiemi stěžovatele zasahovat do jeho osobnostních práv. Jakkoliv sice Ústavní soud tuto souvislost nemůže vyloučit, takové eventuálně nezákonné chování ze strany poškozené nelze řešit násilím, jak to učinil stěžovatel, byť by i byla pravdivá jeho skutková verze celé věci.
13. Podstatné také není, že stěžovatel orgánům činným v trestním řízení předložil na den, kdy k útoku mělo dojít - a podle samotného stěžovatele ve svém důsledku také došlo, byť na jiném místě a za částečně jiných skutkových okolností - potvrzení o likvidaci odpadu z fekálního vozu v zařízení k tomu určeném. Orgány činné v trestním řízení se totiž v dané věci nezabývaly možným protiprávním jednáním stěžovatele v oblasti ochrany životního prostředí (není tedy podstatné, zda stěžovatel v onen den fekálie na pole vypustil, respektive v jakém množství), ale že se násilím zmocnil telefonu poškozené. Pro posouzení věci podle Ústavního soudu rovněž není podstatné, že přítel poškozené telefon hledal mj. na zahradě poškozené (kde byl také další den skutečně nalezen), když poškozená si zjevně nemohla být zcela jista tím, jak s telefonem stěžovatel naložil, tedy zda jej nevyhodil například již na poli nebo jinde, zda si jej strčil do kapsy nebo jej držel v ruce atp.
14. Okresní soud pak ve svém rozhodnutí rekapituluje svědectví poškozené, že žádné dlouhodobé fyzické následky jí po incidentu nezůstaly. Proto nelze podle Ústavního soudu dojít ani k závěru, že obecné soudy jakkoliv pochybily, pokud neprovedly stěžovatelem předkládaný znalecký posudek k posouzení zdravotního stavu poškozené (jen pro úplnost Ústavní soud připomíná, že minimálně jeden z policistů, jež po incidentu na místo v návaznosti na tísňové volání poškozené dorazili, uvedl, že na ní byly seznatelné drobné oděrky a že byla silně rozrušená). Ústavní soud dále nepřehlédl, že sám stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve uvádí, že si poškozená napadení, jak je specifikováno ve skutkové větě rozsudku okresního soudu, vymyslela, když údajné napadení z jeho strany schválně situovala na pole mimo zraky lidí, aby ovšem na druhou stranu stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýkal, že nevyslechly nejbližší sousedy poškozené, zda nezahlédli konflikt stěžovatele a poškozené i to, jak hází její telefon do zahrady, byť na jiném místě argumentace ve své podstatě zpochybňuje, zda časově byl celý konflikt vůbec realizovatelný.
15. Pokud ovšem s ohledem na právě uvedené obecné soudy - kdy i Ústavní soud se ve svém rozhodnutí snažil předestřít většinu stěžovatelových, mnohdy poněkud rozporuplných, tvrzení - uzavřely, že je pro ně dostatečně věrohodná skutková verze děje, jak ji líčí poškozená oproti tvrzení stěžovatele (když nadto o naplnění skutkové podstaty trestného činu kladeného stěžovateli za vinu vlastně nejsou pochybnosti), pak Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí akceptuje. Podle Ústavního soudu jsou tedy odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně přesvědčivá, a to i v kontextu toho, že jejich rozhodnutími dochází k omezení osobní svobody stěžovatele, byť toliko podmíněně uloženým trestem odnětím svobody.
16. Na právě uvedeném pak ničeho nemohu zmínit ani zcela blanketní odkazy stěžovatele na skutkově poněkud nesouvisející nálezy Ústavního soudu [srov. k tomu nález sp. zn. I. ÚS 1974/14 ze dne 23. 3. 2015 (N 61/76 SbNU 825, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz - omezení duševně nemocného v psychiatrické léčebně); nález sp. zn. I. ÚS 864/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695) - doznání řidiče k řízení pod vlivem alkoholu či uložení trestu prodavačce za údajnou krádež hotovosti z pokladny podle skutkových okolností nálezu sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. 6. 2011 (N 114/61 SbNU 669)], ani to, že vztah poškozené a stěžovatele byl bez ohledu na uvedený incident dlouhodobě problematický. Z těchto důvodů také Ústavní soud ve vztahu ke zbylým dílčím k námitkám stěžovatele - opět většinově skutkového charakteru, když tyto už pro svoji povahu zásadně nemohou mít ústavněprávní relevanci - odkazuje pro stručnost na ústavní stížností napadená rozhodnutí, neboť je považuje za korektní, pečlivá a přesvědčivá.
17. Ústavnímu tedy nezbylo - při absenci porušení základních práv stěžovatele - než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu