ECLI:CZ:US:2022:3.US.1505.22.1
sp. zn. III. ÚS 1505/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Wilson a White s. r. o., se sídlem Dobrovského 717/24, Praha 7, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2022, č. j. 23 Cdo 294/2022-320, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2021, č. j. 70 Co 309/2021-301, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 5. 2021, č. j. 47 C 23/2019-266, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 447 914 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se touto žalobou domáhala zaplacení dlužných úhrad provize (resp. doplatku provizí) za zprostředkování prodeje šesti bytových jednotek ve prospěch žalovaného J. Salcmana. Obvodní soud však žalobu zamítl, jelikož stěžovatelka neprokázala ústně ani konkludentně uzavřenou dohodu o výkonu její zprostředkovatelské činnosti pro žalovaného za odměnu ve výši 3 % kupní ceny každé prodané bytové jednotky, a to i v době po uplynutí původně smlouvou ujednaného období od 1. 2. do 1. 8. 2014. Podle obvodního soudu bylo totiž prokázáno, že ve třech případech byla provize pro stěžovatelku ujednána individuálně v rezervační smlouvě ke konkrétním bytovým jednotkám s tím, že stěžovatelka tuto provizi obdržela. Ve třech dalších případech, kdy rezervační smlouva uzavřena nebyla (nebyla tedy sjednána ani výše provize) stěžovatelka údajně neprokázala svoji pozitivní činnost ve vztahu k zájemcům o koupi bytu. Na základě toho obvodní soud uzavřel, že žalovaný stěžovatelce žádné úhrady za provize (popřípadě jejich doplatky) nedluží.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Obvodní soud údajně nepochybil, pokud uzavřel, že stěžovatelka neprokázala tvrzené ujednání o provizi ve výši 3 % z kupní ceny bytů pro obchody uzavřené po 1. 8. 2014. Provedenými důkazy lze mít naopak za prokázanou skutkovou verzi, jíž předestřel žalovaný, podle níž svolil k tomu, aby stěžovatelka dále nabízela k prodeji bytové jednotky, avšak nikoliv za provizi ve výši 3 % z kupní ceny konkrétního bytu, nýbrž za provizi, jejíž výše bude určena individuálně a bude uvedena v každé rezervační smlouvě, kterou podepisovali zájemci o koupi, stěžovatelka a žalovaný; rezervační poplatek byl pak rozdělen na část odpovídající provizi ve prospěch stěžovatelky a na část připadající žalovanému. Správným je pak podle městského soudu i závěr obvodního soudu, že tři ze šesti obchodů byly uzavřeny bez rezervační smlouvy, tj. bez ujednání o provizi pro stěžovatelku a současně nebylo prokázáno, že se o uzavření těchto smluv stěžovatelka zasloužila. Skutečnost, že kupci často reagovali na plošnou inzerci stěžovatelky, kterou ponechala na místě stavby i poté, co její smlouva o spolupráci s žalovaným skončila, nelze v této věci přičítat k tíži žalovanému. Bylo proto věcí stěžovatelky, aby svoji inzerci odstranila a pokud ji ponechala, sledovala zřejmě vlastní zájem, tzn., aby v nabízení bytů mohla pokračovat.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu v dovolání neformulovala žádnou otázku, která by mohla založit jeho přípustnost, když se prý prostřednictvím dovolání jen pokusila zpochybnit skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů s tvrzením, že nesprávně hodnotily některé důkazy. Tímto způsobem však přípustnost dovolání v souladu se zákonnou úpravu vymezit nelze. Směřovalo-li dovolání stěžovatelky proti výroku městského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, pak v tomto rozsahu je dovolání ze zákona nepřípustné.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především uvádí, že tato bez hlubší ústavněprávní dimenze jen opakuje argumenty, s nimiž se obecné soudy již náležitě vypořádaly v předchozím řízení. Toto východisko platí zejména pro tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy měly její věc posuzovat v rozporu s relevantní ustálenou judikaturou, podle níž má zprostředkovatel zásadně právo na odměnu za zprostředkování, pokud zájemce uzavřel se třetí osobou smlouvu, a to přičiněním zprostředkovatele. Obecné soudy přitom v ústavní stížností napadených rozhodnutích podrobně vysvětlily každý jednotlivý případ, v rámci jehož skutkových okolností stěžovatelka tvrdila, že jí měla být vyplacena provize za zprostředkování.
9. Přitom vysvětlily - právě v souladu podmínkami definovanými ve stěžovatelkou odkazované judikatuře - zda v konkrétním případě podmínky pro vyplacení provize byly dány, popřípadě jaká podmínka splněna nebyla. Ústavní soud přitom v těchto jejich úvahách neshledal žádný exces ústavněprávního charakteru, a proto mu nepřísluší, aby tyto úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocoval (nárok na provizi stěžovatelce v souladu s jí odkazovanou judikaturou samozřejmě nemůže založit ani jí záměrně navozená situace, kdy bez ohledu na vyjádření žalovaného v prostoru, v němž se jednotlivé bytové jednotky nacházejí, nechala vyvěšenou upoutávku s tím, že je to právě ona, kdo zprostředkovává nabytí vlastnictví k bytovým jednotkám).
10. Zejména pak městský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že pro posouzení dané věci nejsou podstatné vnitřní pohnutky, proč stěžovatelka přistoupila na dohodu, že pro žalovaného bude dále ve zprostředkovávání bytů pokračovat, ovšem nikoliv za pevně stanovenou tříprocentní odměnu odvozenou z ceny každého bytu. Městský soud pouze doplnil, že důvodem pro takový postup ze strany stěžovatelky mohla být skutečnost, že tato v době, kdy měla se žalovaným uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvu garantující pevnou provizi, které se zjevně domáhá i po skončení platnosti takové smlouvy, nezprostředkovala jediný prodej bytu, a přesto měla zájem, aby s ní žalovaný i nadále spolupracoval. V kontextu stěžovatelčiny argumentace pak Ústavní soud považuje za nutné upozornit, že práva zaručená čl. 28 Listiny, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně odkazuje, přísluší jen zaměstnancům; stěžovatelka jako právnická osoba tak z tohoto ustanovení pro sebe nemůže odvozovat nárok na spravedlivou provizi.
11. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že výše tříprocentní provize má jednoznačně vyplývat též z e-mailu, který v rámci vzájemné komunikace stěžovatelce žalovaný zaslal dne 18. 12. 2015, pak bude-li Ústavní soud vycházet i jen z textu, který stěžovatelka reprodukovala v ústavní stížnosti, musí v souladu s obecnými soudy uzavřít, že z tohoto mailu garance tříprocentní provize zjistitelná není. Není tedy podle Ústavního soudu přiléhavý ani argument stěžovatelky, že by obecné soudy uvedený mail hodnotily v rozporu se zásadami logického myšlení a provinily se tak mimo jiné principu právní jistoty. Případné je naopak podle Ústavního soudu v této souvislosti konstatování obsažené v bodu 13 odůvodnění rozsudku městského soudu, že se jednak stěžovatelka podle městského soudu snažila svůj nárok na tříprocentní provizi podpořit novými tvrzeními, která neuplatnila v řízení před obvodním soudem (městský soud tak k nim s ohledem na princip neúplné apelace nemohl přihlížet jako k nepřípustným novotám), a že - a to především - stěžovatelka v rámci odvolacího řízení přicházela s novými výpočtovými schématy, která měla jejím uplatňovaným nárokům odpovídat, ač tato schémata podle městského soudu zjevně odporovala původním žalobním tvrzením stěžovatelky. Tyto rozpory, na něž městský soud upozornil, přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti důsledně neobjasňuje.
12. V kontextu právě uvedeného pak Ústavní soud nemůže přistoupit ani na tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy měly podle jejího názoru zcela jednostranně a v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení hodnotit v řízení prováděné důkazy, když některé stěžovatelkou navrhované důkazy ignorovaly. Stěžovatelka si totiž zjevně během řízení, snažíce se reagovat na argumenty protistrany, ve svých tvrzeních poněkud odporovala, kdežto žalovaný byl ve svém líčení celé věci konzistentní. Pokud se tedy obecné soudy po zhodnocení celé věci přiklonily ke skutkové verzi tvrzené žalovaným, nečinily tak proto, že by mu chtěly jakkoliv stranit, ale proto, že jeho tvrzení podle obecných soudů odpovídala skutečnosti. I Ústavní soud se tedy domnívá, že obecné soudy zjistily v daném případě skutkový stav věci v jeho úplnosti, a proto nepochybily, pokud neprováděly některé další stěžovatelkou navrhované důkazy.
13. S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Uvádí-li stěžovatelka v samotném závěru ústavní stížnosti, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem, musí Ústavní soud konstatovat (aniž by to ovšem mělo rozhodující vliv), že stěžovatelka v ústavní stížnosti zjevně odkazuje na již neaktuální znění uvedeného zákonného ustanovení. Podstatné naopak je, že podmínky pro konání ústního jednání v jejím případě nejsou dány už proto, že její ústavní stížnost byla mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků - tedy právě v souladu se zněním §44 zákona o Ústavním soudu - odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu