ECLI:CZ:US:2022:3.US.1530.22.1
sp. zn. III. ÚS 1530/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Broumové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 18 A 35/2021-57, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným výrokem bylo rozhodnuto tak, že žalovanému (Ministerstvo dopravy) byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 15 342 Kč. Městský soud v daném řízení zrušil rozhodnutí žalovaného vydané při posuzování přestupku, kterého se měla stěžovatelka dopustit - zjednodušeně řečeno - tím, že provozovala taxislužbu, aniž by pro to v jejím případě byly splněny podmínky. Neústavnost nyní napadeného výroku o náhradě nákladů řízení stěžovatelka shledává v tom, že jí městský soud opomněl přiznat náhradu za jeden úkon právní služby spočívající v nahlížení do spisu.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Jakkoliv úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné zcela přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil, neboť uvažovat v intencích racionality omezující možnost projednat bagatelní spory má jistě smysl i v ústavním soudnictví. Na druhou stranu nicméně Ústavní soud v minulosti také dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatelka však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti netvrdí.
7. Ústavní soud se nadto ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, když opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv.
8. Tak je tomu ostatně právě i v nyní posuzovaném případě. Byť totiž sama stěžovatelka blanketními odkazy na nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) a na nález sp. zn. III. ÚS 901/20 ze dne 30. 6. 2020 zdůrazňuje zdrženlivost Ústavního soudu při posuzování správnosti rozhodování o náhradě nákladů řízení, toto východisko ve své stížnostní argumentaci dostatečně nereflektuje - tedy konkrétně nevysvětluje, čím je právě její věc natolik specifická, aby Ústavní soud mohl vykročit ze svého postavení daného mu Ústavou a výrok městského soudu o náhradě nákladů řízení pro absenci přiznání náhrady za jeden úkon právní služby zrušit (nadto v bagatelní výši, když městský soud sám určil hodnotu jednoho úkonu právní služby v dané věci částkou 3 100 Kč).
9. Nyní posuzovaná věc přitom není srovnatelná ani s jí odkazovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 3906/17 ze dne 1. 3. 2021, neboť skutkově nevychází ze zvláštního postavení obhajoby, když nadto na tehdy zmiňované trestní řízení navazovalo též řízení vedené podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Právě s ohledem na tyto okolnosti případu přitom tehdy Ústavní soud rozhodl, že stěžovateli měla být v rámci řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. náhrada za úkon spočívající v nahlížení do spisu přiznána.
10. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 4012/18 ze dne 8. 3. 2021 je pak zjevné, že v této věci byla náhrada za jeden úkon právní služby násobně vyšší, když nadto obecné soudy nejenže přehlédly právě úkon právní služby spočívající v nahlížení do spisu, ale nevypořádaly se ani s dalšími tehdy nárokovanými úkony právní služby. Takové okolnosti však v nyní posuzovaném případně zjistitelné nejsou, což stěžovatelka ani důsledně netvrdí.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím (jeho výrokem II.) nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu