ECLI:CZ:US:2022:3.US.1533.21.1
sp. zn. III. ÚS 1533/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Henriety Vandersmissen, zastoupené advokátkou JUDr. Janou Kudynovou, sídlem Štefánikova 203/23, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2021 č. j. 22 Cdo 126/2021-354, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2020 č. j. 28 Co 148/2020-300 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. února 2020 č. j. 8 C 324/2018-255 ve znění usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. března 2020 č. j. 8 C 324/2018-259, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení, a obce V., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. že došlo k vyvlastnění jejího pozemku v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Vedlejší účastnice se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhala zrušení spoluvlastnictví k pozemkům parcelní číslo X1, ostatní plocha, a parcelní číslo X2, orná půda, oba v katastrálním území a obci V., zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, které spoluvlastnila se stěžovatelkou. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejší účastnice k výše uvedeným pozemkům zrušuje (I. výrok), pozemky připadají do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice (II. výrok), která je povinna za vyrovnání podílů zaplatit stěžovatelce částku 39 000 Kč (III. výrok), a současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 18 617 Kč (IV. výrok). Usnesením ze dne 27. 3. 2020 č. j. 8 C 324/2018-259 doplnil okresní soud rozsudek o V. výrok, kterým byla účastníkům řízení uložena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku.
3. Okresní soud dospěl po obsáhlém dokazování k závěru, že jsou splněny podmínky pro zrušení spoluvlastnictví stanovené v §1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Vedlejší účastnice měla na zrušení spoluvlastnictví právní zájem, přičemž dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se mezi ní a stěžovatelkou nepodařilo uzavřít. Okresní soud uvedl, že pozemky nemohou být rozděleny, neboť je lze v zásadě považovat za účelové komunikace, i když přísně vzato u nich není splněn požadavek nutné komunikační potřeby. Využití obou pozemků jako veřejně přístupné účelové komunikace přitom bude "účelnějším využitím (ke kterému ostatně dlouhodobě fakticky slouží desítky let) než žalovanou plánované užití pro pěstování malin a jiných keřů ..." (bod 20 odůvodnění). Proto pozemky přikázal do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice, a to za částku vycházející ze znaleckého posudku.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil III. výrok rozsudku okresního soudu tak, že mírně navýšil přiznanou náhradu za vyrovnání podílů (na částku 39 058 Kč) a ve zbytku rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil (I. výrok). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, ani před krajským soudem (II. výrok). Krajský soud v prvé řadě vyvrátil námitku stěžovatelky, že okresní soud prováděl důkazy navržené vedlejší účastnicí i po koncentraci řízení (bod 15 odůvodnění). Ta v posuzované věci nenastala, neboť při jednání konaném dne 20. 2. 2019 nebyly splněny veškeré podmínky stanovené v §118 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stejně tak nepřisvědčil ani námitce nesplnění podmínek řízení v důsledku tvrzené vady plné moci udělené vedlejší účastnicí (bod 20 odůvodnění).
5. Krajský soud v odvolacím řízení doplnil dokazování a zdůraznil, že mezi účastníky zůstal nadále sporným způsob vypořádání spoluvlastnictví k druhému z předmětných pozemků (bod 23 odůvodnění). Druhý pozemek nemá podle právního názoru krajského soudu povahu účelové komunikace. Přesto jej však nelze rozdělit mezi stěžovatelku a vedlejší účastnici. Podle krajského soudu je sice rozdělení nemovitostí "skutečně prvním ze způsobů jejich vypořádání, který je na řadě... avšak jedině tehdy, je-li to dobře možné. Pro takový postup jsou určujícími kritérii poloha pozemku, celková plocha a tvar pozemku ... Pozemek č. 2 je pozemkem o šíři maximálně 4,5 m, který obklopují nemovitosti jiných vlastníků, na nichž jsou umístěny stavby. Jde navíc o pozemek, který se lomí, jeho celková výměra činí 530 m2 a žalovaná z něj má přístup na svůj další pozemek..." (bod 24). Právě vzhledem ke svému tvaru a velkosti shledal krajský soud dotčený pozemek jako reálně nedělitelný. Po případném rozdělení by navíc nebyla část pozemku, která by měla připadnout vedlejší účastnici, objektivně využitelná. Krajský soud ve výroku proto pouze korigoval výši částky přiznané stěžovatelce, když za částku na vyrovnání, odpovídající velikosti jejího podílu na nemovitostech považoval částku 39 058 Kč, a nikoliv 39 000 Kč přiznanou okresním soudem (bod 28). S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19 (N 211/97 SbNU 260) pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, ani krajským soudem.
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243 odst. 3 o. s. ř. a současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč. Zdůraznil, že rozhodnutí krajského soudu je založeno na právní otázce závaznosti pořadí způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž stěžovatelka v dovolání namítala, že krajský soud nepostupoval podle §1144 o. z. a nerozhodl o přednostním způsobu vypořádání, kterým je rozdělení společné věci, resp. rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle Nejvyššího soudu se však krajský soud při použití předmětného ustanovení občanského zákoníku v žádném ohledu neodchýlil od jeho ustálené judikatury, neboť rozdělení společné věci brání nejen podstatné snížení její hodnoty, ale též to, že rozdělení není "dobře možné". Krajský soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč rozdělení druhého pozemku reálně možné nebylo. Platí dále, že "byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě, že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Úvahy nalézacího soudu o splnění či nesplnění podmínek pro rozdělení věci by pak mohl dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti. V dané věci úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená není.".
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkový stav věci, jakož i průběh řízení před soudy a namítá, že jejich postupem došlo "k obejití práva a k jeho zneužití, když institut vypořádání podílového spoluvlastnictví byl použit k odnětí vlastnického práva". V důsledku tohoto nepřípustného vyvlastnění bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
8. Druhý z pozemků měl být podle názoru stěžovatelky rozdělen mezi ni a vedlejší účastnici. Rozhodnutí soudů o přikázání pozemku vedlejší účastnici je nezákonné pro rozpor s §1144 o. z. a neodpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Odůvodnění krajského soudu pokládá stěžovatelka za "velmi zjednodušené ... a nedostatečné v kontextu toho, o jak velký a zásadní zásah do jejího vlastnického práva jde". Pouhá skutečnost, že si vedlejší účastnice přeje užívat pozemek jako účelovou komunikaci, není důvodem k tomu, aby byla stěžovatelka zbavena svého vlastnického práva. Popírá přitom, že by se na předmětném pozemku jakákoliv účelová komunikace nacházela. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že jí Nejvyšší soud uložil povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Proto je nutno vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat až za situace, kdy je dané rozhodování stiženo kvalifikovanými vadami majícími za následek porušení ústavnosti. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
11. Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení o odmítnutí dovolání správně uvedl, že úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení o způsobu vypořádání lze v dovolacím řízení zpochybnit jen za předpokladu, že budou zjevně nepřiměřené [srov. též KRÁLÍK, M. §1147 (Přikázání společné věci a její prodej ve veřejné dražbě) In SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. III. svazek. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 14]. Jak Ústavní soud zdůraznil v nedávném usnesení ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2673/21, toto "pravidlo platí také pro řízení o ústavní stížnosti, neboť ve věcech, v nichž je dán poměrně široký prostor pro uvážení obecných soudů, je možnost zásahu Ústavního soudu z povahy věci ... značně zúžena, a to na případy, kdy dané rozhodování nese známky excesu, tedy kdy obecné soudy své rozhodnutí opřou o skutečnosti, které jsou z právního hlediska irelevantní nebo očividně nepodstatné, a naopak podstatné skutečnosti, pro které by bylo možné věc přikázat do výlučného vlastnictví protistrany, pominou" (přiměřeně viz též usnesení ze dne 8. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1993/09). Rozhodnutí krajského soudu, který ve věci doplnil dokazování a korigoval závěr okresního soudu o existenci účelové komunikace na pozemku, však uvedené nedostatky nevykazuje.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá rozpor napadených rozhodnutí s §1144 o. z. Zcela však přehlíží §1147 o. z., podle něhož soud přikáže společnou věc jednomu ze spoluvlastníků též tehdy, není-li její rozdělení dobře možné. Jde přitom o další (samostatný), na §1144 o. z. nezávislý důvod, zamezující rozdělení společné věci. Krajský soud přitom přesvědčivým způsobem zdůvodnil, proč není rozdělení pozemku "dobře možné" (viz bod 5 výše). Namítá-li dále stěžovatelka nesprávnost závěru o existenci účelové komunikace na předmětném pozemku, na tomto závěru rozhodnutí krajského soudu (na rozdíl od rozsudku okresního soudu) nestálo.
13. Zrušení spoluvlastnictví k předmětnému pozemku je ryze soukromoprávním institutem, který nelze ztotožňovat s vyvlastněním coby nuceným odnětím vlastnického práva, provedeným ve veřejném zájmu, a to správním rozhodnutím vydaným na základě zákona obsahujícího expropriační titul (viz GRYGAR, T. In GRYGAR, T., FRUMAROVÁ, K., HORÁK, O., MASARIK, M. Vyvlastnění a vyvlastňovací řízení. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 29 a násl., s. 46 a násl.). Za zrušení spoluvlastnictví a přikázání pozemku do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice byla stěžovatelce poskytnuta náhrada, jejíž výši (přiměřenost) stěžovatelka kvalifikovaným způsobem nezpochybňuje.
14. Jde-li o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ale za předvídatelný důsledek toho, že stěžovatelka v dovolání neuplatnila relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci, resp. zda rozhodnutí není protiústavní typicky pro absenci jeho odůvodnění jako projev soudní svévole. K tomu však v posuzované věci nedošlo, když usnesení Nejvyššího soudu je řádně odůvodněno a s ohledem na shora uvedené je patrné, že se krajský soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Namítá-li vůči tomuto usnesení dále stěžovatelka, že jí byla nesprávně uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč, nevypořádává se s ustáleným přístupem Ústavního soudu k této otázce. Problematika náhrady nákladů řízení totiž může nabýt ústavněprávní roviny jen výjimečně. To platí tím spíše, jde-li o zjevně bagatelní částku (např. usnesení ze dne 26. 3. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2179/18), což je případ stěžovatelky. Za situace, kdy stěžovatelka nedokládá, že i tato bagatelní částka kvalifikovaně zasahuje do její majetkové sféry, nepřísluší Ústavnímu soudu blíže přezkoumávat nákladový výrok usnesení Nejvyššího soudu.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu