ECLI:CZ:US:2022:3.US.1541.22.1
sp. zn. III. ÚS 1541/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RG invest s.r.o., se sídlem Palackého třída 163a, Brno, zastoupené JUDr. Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 47/33, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2022, č. j. 23 Cdo 331/2022-299, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2021, č. j. 16 Co 56/2021-271, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, neboť účastníkům řízení jsou všechny relevantní okolnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. 4 C 61/2016-234, zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení vlastnictví zde specifikovaných nemovitostí (výrok I.).
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.).
5. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení, ať už v rámci podaného odvolání či dovolání. Opětovně tudíž rozporuje výsledek dokazování a namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Odkazuje zejména na výpovědi Z. Z., D. N. a R. S., "učiněné v trestním řízení, které byly z části v průběhu řízení provedeny jako důkaz, [z nichž dle jejího názoru] jednoznačně vyplývá vůle obou smluvních stran kupní smlouvy, tedy stěžovatelky i právní předchůdkyně vedlejšího účastníka, použít převáděné nemovitosti jako specifické zajištění půjčky, což zároveň nutně vede k závěru o absenci skutečné a vážné vůle převést vlastnické právo k dotčeným nemovitostem." Stěžovatelka upozorňuje na možnou podjatost soudce Ústavního soudu, J. Fialy, který v trestním řízení vedeném proti předchozímu jednateli stěžovatelky vypracoval odborné vyjádření, v němž se zabýval platností předmětné kupní smlouvy.
7. Po podrobném prostudování ústavní stížnosti a připojených listinných materiálů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud předně připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo. Jak totiž plyne již ze shora provedené stručné rekapitulace, podaná ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr, a to již proto, že jsou v ní uplatněny pouze námitky, které byly prezentovány a obecnými soudy vyvráceny již v průběhu předchozího řízení. Stěžovatelka tak fakticky brojí pouze proti tomu, jak obecné soudy posoudily skutkové okolnosti jejího případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto přistupuje k zásahu do pravomoci obecných soudů a ke kasaci jejich rozhodnutí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Zpochybňuje-li stěžovatelka postup krajského soudu (a jeho prostřednictvím fakticky též okresního soudu) v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal.
11. Krajský soud totiž z pozice odvolacího soudu při rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy a základní práva obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se krajský soud dostatečně vypořádal a své právní závěry přiléhavě zdůvodnil. Jeho rozhodnutí tak dle Ústavního soudu není projevem nepřípustné a stěžovatelkou namítané svévole, nýbrž představuje výraz nezávislého výkonu soudnictví, do něhož zdejšímu soudu nepřísluší zasahovat.
12. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že ze stěžovaného rozhodnutí krajského soudu dostatečně vyplývá, proč tento soud potvrdil zamítavé rozhodnutí okresního soudu, resp. proč nepřisvědčil stěžovatelčině přesvědčení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí. Krajský soud zopakoval a dále rozvedl závěry dokazování provedeného okresním soudem, přičemž dovodil, že kupní smlouva uzavřená dne 10. 10. 2008, na jejímž základě dané nemovitosti nabyla právní předchůdkyně žalované, představuje platný právní úkon souladný s ustanovením §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Opakovat to, co již bylo ve shodě se závěry okresního soudu přesvědčivě vypořádáno krajským soudem, považuje Ústavní soud za neúčelné a nadbytečné, a tudíž se omezí toliko na odkaz na odůvodnění stěžovaného rozhodnutí (srov. rozsudek krajského soudu, body 16-21). Krajský soud se vypořádal rovněž s námitkou neprovedení důkazů z trestního spisu (srov. tamtéž, bod 22).
13. Ústavní soud proto uzavřel, že dokazování provedené v nyní posuzovaném případě nevykazuje extrémní nesoulad ve shora naznačeném smyslu, který jedině by mohl iniciovat uplatnění kasační pravomoci zdejšího soudu.
14. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
16. Ústavní soud závěrem dodává, že neměl důvod zabývat se předloženou námitkou podjatosti soudce J. Fialy, neboť tento se nepodílel na projednávání a rozhodování věci (srov. §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
17. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu