ECLI:CZ:US:2022:3.US.1544.22.1
sp. zn. III. ÚS 1544/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. U., právně zastoupené Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem Zlatnická 4, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 5. 2021 č. j. 2 T 158/2018-1001, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021 č. j. 12 To 182/2021-1065 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022 č. j. 7 Tdo 159/2022-1099, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byla obviněná stěžovatelka uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst.1, 3 tr. zákoníku a odsouzena podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s tím, že výkon trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále bylo stěžovatelce podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst.1 tr. řádu byla stěžovatelce také uložena povinnost zaplatit dědicům poškozené částku 675 000 Kč s úrokem 7,05 % od 16. 6. 2018 jako náhradu škody a podle §229 odst. 2 tr. řádu byli dědici poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Krajského soudu v Praze bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání stěžovatelky. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatelka v podrobně koncipované ústavní stížnosti popsala skutkové okolnosti věci a uvedla, že porušení práva na spravedlivý proces shledává v nerespektování zásady ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe jako krajního opatření v systému právní regulace. Dalším důvodem porušení práva na spravedlivý proces je podle ní svévole obecných soudů při hodnocení důkazů a při výkladu zákonných norem.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
7. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatelka stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že její jednání nelze posuzovat jako trestný čin, a v této souvislosti namítá, že soudy zjištěné skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelkou podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatelka navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
8. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatelky. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatelky, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Odvolací soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že obecné soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatelky přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který se věcí zabýval v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 a neshledal žádné vady. Zabýval se též uplatněnou námitkou subsidiarity trestní represe a ani v tomto neshledal žádné porušení stěžovatelčiných práv.
10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu