ECLI:CZ:US:2022:3.US.1555.22.1
sp. zn. III. ÚS 1555/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Quan Trana, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2022 č. j. 18 Co 382, 383/2021, 18 Co 134/2022-702, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Thu Tranové a Khanh Thu Tranové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku týkajícího se náhrady nákladů řízení v záhlaví uvedeném rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Mezi vedlejšími účastnicemi řízení (žalobkyněmi) a stěžovatelem (žalovaným) byl veden spor o určení neplatnosti smlouvy o manželském majetkovém režimu uzavřené mezi stěžovatelem a jeho zemřelou manželkou Ha Tranovou (matkou vedlejších účastnic řízení) a o určení vlastnictví zůstavitelky Ha Tranové.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 9. 2021 č. j. 56 C 314/2018-494, ve znění usnesení ze dne 8. 10. 2021 č. j. 56 C 314/2018-507 a doplňujícího rozsudku ze dne 16. 2. 2022 č. j. 56 C 314/2018-616 žalobu vedlejších účastnic řízení zamítl (výrok I.). Vedlejším účastnicím řízení uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 611 388,80 Kč (výrok II.).
4. K odvolání vedlejších účastnic řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 4. 4. 2022 č. j. 18 Co 382, 383/2021, 18 Co 134/2022-702 rozsudek obvodního soudu ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil; změnil jej toliko ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem tak, že výše náhrady činí 311 115,20 Kč (výrok I.). Dále uložil vedlejším účastnicím řízení povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 130 583,20 Kč (výrok II.). Krajský soud obdobně jako obvodní soud vyšel při určení náhrady nákladů řízení z toho, že stěžovatel měl v řízení plný úspěch [§142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Obvodnímu soudu však vytknul, že nevycházel důsledně ze zásady, že tarifní hodnota (pro určení sazby odměny advokáta) odpovídá obvyklé ceně věci, přičemž z časového hlediska je rozhodná cena v okamžiku započetí úkonu právní služby [srov. §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Vzhledem k tomu, že odborné vyjádření o obvyklé ceně nemovitostí, která byla předmětem určovací žaloby, obsahovalo odhad k datu 9. 6. 2021, přičemž doba spolehlivosti odborného vyjádření je považována za přijatelnou z pohledu judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. 22 Cdo 1014/2019) v intervalu šesti měsíců, nebyly pro úkony učiněné zhruba půl roku před a půl roku po vyhotovení odborného vyjádření podklady. Proto přiznal stěžovateli za úkony právní služby provedené do 28. 2. 2019 odměnu z tarifní hodnoty určené podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Kromě toho městský soud zohlednil skutečnost, že předmětem sporu o aktiva dědictví byl podíl zůstavitelky na věcech ze společného jmění manželů, takže podle §8 odst. 6 advokátního tarifu bylo třeba při určení tarifní hodnoty analogicky vycházet z poloviny hodnoty všech nemovitých věcí, které vedlejší účastnice řízení učinily předmětem řízení. Předmětem řízení bylo dále určení vlastnictví dalších věcí a práv, jejichž hodnotu ovšem nešlo podle obsahu spisu určit, pročež u nich byla tarifní hodnota stanovena podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Rozhodnutí městského soudu považuje za překvapivé s tím, že je založeno na extrémním rozdílu tarifních hodnot za stejný předmět řízení, který vyplynul z formalistické aplikace §8 odst. 1 advokátního tarifu. Poukazuje na to, že městský soud aplikoval za úkony do počátku roku 2019 ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátní tarifu, který za tarifní hodnotu považuje částku 50 000 Kč za každou nemovitost (tedy celkem 250 000 Kč), stěžovatel však doložil, že tarifní hodnota za nemovitosti byla expertním vyjádřením stanovena na 46 400 000 Kč. Městskému soudu vytýká mechanický postup, který nepřináší ani spravedlnost, ani korektiv úvah ve smyslu aplikace proporcionality. Překvapivost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatel i v tom, že tarifní hodnota byla snížena na jednu polovinu. Podle stěžovatele je nelogické, proč by měla být tarifní hodnota stanovena na jednu polovinu ceny nemovitostí, když základem žaloby bylo určení neplatnosti jednání zasahujícího výlučné vlastnictví stěžovatele. Z hlediska hodnoty sporu tak šlo o cenu nemovitostí v plné hodnotě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti výroku rozsudku městského soudu, který se týká náhrady nákladů řízení před obvodním soudem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že problematikou náhrady nákladů řízení se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud taktéž setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp zn II ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
9. Podstatou ústavní stížnosti je v prvé řadě nesouhlas stěžovatele s aplikací §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu na část úkonů právní služby, u nichž nebylo možno vycházet při stanovení ceny nemovitostí, jež jsou předmětem sporu, z odborného vyjádření. Stěžovatel argumentuje tím, že vycházel-li by městský soud z tarifní hodnoty, kterou bylo možno stanovit podle odborného vyjádření, jež měl k dispozici, musela by být přiznaná náhrada nákladů řízení daleko vyšší. Jak již bylo uvedeno shora, rozhodnutí o tom, podle jakých ustanovení je třeba stanovit tarifní hodnotu sporu, spadá pod výklad podústavního práva, který nenáleží Ústavnímu soudu, nýbrž obecným soudům. Dospěl-li městský soud v roce 2022, kdy rozhodoval o náhradě nákladů řízení, k závěru, že při stanovení tarifní hodnoty za úkony učiněné do počátku roku 2019 nelze vycházet z odborného vyjádření z roku 2021 pro jeho neaktuálnost, není jeho úvaha i s ohledem na existující judikaturu (viz městským soudem citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1014/2019) o tom, že by hodnotu věci bylo možno zjistit s nepoměrnými obtížemi, zjevně nepřiměřená. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 2355/19 nebo ze dne 1. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 1186/21, z nichž se podává, že zjišťování přesné ceny nemovitosti pouze za účelem stanovení (vyšší) odměny za právní zastoupení, jež by vedlo ke vzniku dalších nákladů, je právě situací, na kterou lze vztáhnout §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, umožňující při rozhodování o nákladech řízení upustit od zjištění hodnoty předmětu řízení.
10. K výše uvedenému lze doplnit, že co se týče aplikace §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 269/16 (N 187/87 SbNU 71) dokonce vyslovil myšlenku, byť vyjádřenou pouze v rámci obiter dicti, zda by nebylo vhodnější z důvodu vyloučení nahodilosti při rozhodování o nákladech řízení vycházející z existence či neexistence ověřitelného údaje o ceně nemovitostí ve spise, toto ustanovení používat vždy.
11. Stěžovatel dále nesouhlasil s pokrácením tarifní hodnoty na jednu polovinu. I zde městský soud jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu aplikoval analogicky §8 odst. 6 advokátního tarifu (předmětem sporu o aktiva dědictví byl podíl zůstavitelky na věcech ze společného jmění manželů) a proč bylo třeba vycházet z poloviny tarifní hodnoty. Úvahu městského soudu nepovažuje Ústavní soud za nelogickou, když vedlejší účastnice řízení se žalobou domáhaly určení, že věci uvedené ve smlouvě o manželském majetkovém režimu jsou v zaniklém dosud nevypořádaném jmění manželů (zemřelé Ha Tranové a stěžovatele). Navíc platí, jak bylo naznačeno výše, že pouhý nesouhlas s aplikací podústavního práva nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud nesdílí ani námitku překvapivosti rozhodnutí městského soudu. Jak se podává z odůvodnění rozsudku městského soudu (viz bod 9) vedlejší účastnice řízení ve svém odvolání vytýkaly obvodnímu soudu, že vzal za tarifní hodnotu cenu nemovitostí vyplývající z odborného vyjádření, nikoliv pouze to, co bylo pro stěžovatele v sázce, tj. polovinu zjištěné částky. K této námitce se pak stěžovatel v odvolacím řízení vyjádřil, takže z pohledu překvapivosti nelze uvažovat o nějakém pochybení.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu