ECLI:CZ:US:2022:3.US.1587.22.1
sp. zn. III. ÚS 1587/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem Podhorská 28, Jablonec nad Nisou, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. 14 To 32/2022, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 3. 2022, č. j. 53 T 2/2021-192, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ústavní principy vyplývající z čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že nyní napadeným rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí tak, že podle §306 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS") se uznává na území České republiky rozsudek Zemského soudu ve Weidenu ze dne 3. 12. 2020, sp. zn. 1 Kl.s 12 js 8498/15 (2), jímž byl stěžovatel uznán vinným závažným případem loupežného vydírání ve stádiu pokusu, závažným případem loupeže a závažným případem loupežného vydírání a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 7 roků a 2 měsíce. Navazujícím výrokem krajský soud podle §306 odst. 1 ZJMS rozhodl, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody, který mu byl uznaným rozsudkem uložen, a podle §306 odst. 1, §124 odst. 4 ZJMS a podle §56 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") jej pro výkon uloženého trestu zařadil do věznice s ostrahou. Krajský soud konstatoval, že podle českého práva by tyto skutky byly posouzeny jako zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku vrchní soud napadeným usnesením zamítl, když uvedl, že všechny výroky rozsudku krajského soudu mají oporu v provedených důkazech, jsou v souladu se zákonem a v dosavadním průběhu řízení nedošlo k žádnému procesnímu pochybení, pro které by musel být rozsudek krajského soudu zrušen. Současně vrchní soud neshledal důvodnými ani stěžovatelovy námitky, se kterými se v odůvodnění napadeného usnesení vypořádal.
4. Z obsahu velmi lakonicky pojaté ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel nesouhlasí s vykonáním nepodmíněného trestu na území České republiky. To považuje za porušení ústavní zásady zakotvené v čl. 96 odst. 1 Ústavy - rovnosti účastníků před soudem, neboť dva jiní odsouzení týmž cizozemským rozsudkem vykonávají trest na území Spolkové republiky Německo. Dále napadá postup tuzemských soudů, které údajně nezohlednily jeho předchozí odsouzení v České republice. Předmětný trest měl být dle jeho názoru uložen jako trest souhrnný, když skutky, za které byl odsouzen jak českými soudy, tak soudy německými, byly páchány v období roku 2015. Tuzemským soudům stěžovatel dále vytýká, že při ukládání trestu nezohlednily délku trestního řízení - ke spáchání skutku totiž došlo v roce 2015, zatímco odsuzující rozsudky českých soudů byly vyneseny až v roce 2022. Stěžovatel rovněž namítá, že vrchní soud rozhodl o jeho odvolání v neveřejném zasedání a upřel mu tak možnost se jednání osobně zúčastnit a k věci se vyjádřit. Závěrem stěžovatel uvádí, že rozhodování soudu je v jeho případě nepředvídatelné, když i dosavadní rozhodovací praxe je v těchto případech nejednotná a spíše se stává, že odvolací soudy pouze mechanicky zkonstatují provedené důkazy včetně právních závěrů soudu, který rozhodoval v prvním stupni, aniž by došlo k hlubší úvaze o tom, jaký druh trestu měl být stěžovateli uložen, a jeho forma výkonu.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. V nyní posuzované věci tvoří stěžejní námitku stěžovatele jeho nesouhlas s rozhodnutím o vykonání trestu odnětí svobody, který mu uložil německý soud, na území České republiky. Ústavní soud se však plně ztotožňuje s odůvodněním napadených rozhodnutí (viz bod 20 a následující rozsudku krajského soudu a bod 14 a následující usnesení vrchního soudu), ve kterých se s touto výhradou stěžovatele obecné soudy řádně vypořádaly, a proto na ně pro stručnost odkazuje. Obecné soudy se přitom zabývaly důvody svědčícími pro vykonání uloženého trestu na území České republiky, přičemž konstatovaly, že naopak místo výkonu trestu spolupachatelů není při rozhodování o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí relevantní.
8. Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku, že vrchní soud rozhodoval o odvolání stěžovatele při neveřejném zasedání, a tím stěžovateli odepřel možnost se ve věci vyjádřit, neboť vrchní soud postupoval v souladu s ustanovení §308 odst. 5 věty druhé ZMJS, dle kterého se veřejné zasedání koná pouze v případě, rozhoduje-li odvolací soud rozsudkem.
9. Pokud jde o námitku týkající se možnosti uložení souhrnného trestu v souvislosti s trestnou činností páchanou stěžovatelem ve stejném období na území České republiky a námitku nezohlednění délky trestního řízení při ukládání trestu, nemohl se jimi Ústavní soud zabývat, jelikož je zjevné, že tyto stěžovatel neuplatnil v odvolacím řízení a ostatně ani v ústavní stížnosti nenamítá jejich nevypořádání vrchním soudem. Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že v řízení před obecnými soudy šlo o uznání a výkon rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie, nikoliv o uznání viny a uložení trestu, a proto nelze napadená rozhodnutí považovat za odsuzující, jak je označuje stěžovatel.
10. Jelikož z formulace námitky, kterou stěžovatel obecným soudům vytýká nepředvídatelnost napadených rozhodnutí, nelze blíže dovodit, v čem stěžovatel onu nepředvídatelnost spatřuje, Ústavní soud pouze obecně uzavírá, že ani takové pochybení v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy v dané věci vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a také odůvodnění jejich rozhodnutí vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
12. Protože napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu