ECLI:CZ:US:2022:3.US.160.22.1
sp. zn. III. ÚS 160/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky OREA - INVEST s. r. o., se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, č. j. 33 Cdo 2423/2021-235, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2020, č. j. 11 Co 65/2020-204, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, č. j. 24 C 175/2016-69, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2019, č. j. 24 C 175/2016-170, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se vůči S. Smolovi domáhala zaplacení částky ve výši 119 945 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I.).
3. Poté, co stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku včasné odvolání, byla usnesením okresního soudu ze dne 19. 5. 2017, č. j. 24 C 175/2016-83, vyzvána k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 5 997,50 Kč do sedmi dnů od doručení tohoto usnesení. Protože však ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila, okresní soud usnesením ze dne 6. 6. 2017, č. j. 24 C 175/2016-84, řízení o odvolání zastavil.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") toto rozhodnutí usnesením ze dne 20. 9. 2019, č. j. 11 Co 160/2019-164, potvrdil.
5. Učinil tak poté, kdy okresní soud usnesením ze dne 19. 6. 2017, č. j. 24 C 175/2016-93, stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků, které krajský soud usnesením ze dne 28. 2. 2018, č. j. 11 Co 251/2017-123, rovněž potvrdil, a poté, kdy řízení o opětovné žádosti stěžovatelky o přiznání osvobození od soudních poplatků okresní soud usnesením ze dne 5. 3. 2019, č. j. 24 C 175/2016-150, zastavil pro překážku věci rozhodnuté, přičemž krajský soud toto usnesení potvrdil usnesením ze dne 29. 8. 2019, č. j. 11 Co 161/2019-162.
6. Dovolání, které stěžovatelka podala proti shora uvedenému usnesení krajského soudu ze dne 20. 9. 2019, č. j. 11 Co 160/2019-164, Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 33 Cdo 1103/2020-198, odmítl.
7. Proti těmto rozhodnutím okresního soudu (ze dne 6. 6. 2017), krajského soudu (ze dne 20. 9. 2019) a Nejvyššího soudu (ze dne 26. 5. 2020) brojila stěžovatelka ústavní stížností, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 2414/20.
8. Z obsahu ústavní stížnosti se dále podává, že usnesením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 24 C 175/2016-170, okresní soud ve smyslu ustanovení §164 o. s. ř. opravil v nákladovém výroku (výrok II.) rozsudku ze dne 20. 4. 2017, č. j. 24 C 175/2019-69, nesprávné označení místa plnění nákladů řízení.
9. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2020, č. j. 11 Co 40/2020-193, toto opravné usnesení potvrdil.
10. K odvolání stěžovatelky směřujícímu proti ústavní stížností napadenému rozsudku okresního soudu (ve znění opravného usnesení) ve věci rozhodoval krajský soud, který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zastavil odvolací řízení pro překážku věci rozhodnuté. Krajský soud uvedl, že o odvolání stěžovatelky již bylo rozhodnuto tak, že odvolací řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno (výrok I.). Krajský soud současně k odvolání stěžovatelky potvrdil nákladový výrok II. rozsudku okresního soudu, neboť ve vztahu k němu vzhledem ke shora citovanému opravnému usnesení začala běžet nová odvolací lhůta (výrok II.).
11. Řízení o dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zastaveno, a to v částech směřujících proti opravnému usnesení okresního soudu (výrok I.) a v záhlaví citovanému rozsudku tohoto soudu (výrok II.). Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení krajského soudu pak bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné (výrok III.).
12. Nejvyšší soud přitom stěžovatelce vysvětlil, že v posuzovaném případě krajský soud zastavil řízení o jejím odvolání proti výroku rozsudku, jímž okresní rozhodl o věci samé, neboť dospěl k závěru, že v rozhodnutí mu brání překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae). S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 917/98, současně připomněl, že opravným usnesením okresní soud opravil výlučně výrok rozsudku ze dne 20. 4. 2017, jímž rozhodl o nákladech řízení účastníků; výrok, jímž rozhodl o věci samé, opravován podle §164 o. s. ř. nebyl, resp. k žádné jeho obsahové změně nedošlo a nemohla tudíž proti němu znovu začít běžet lhůta k odvolání ve smyslu §204 odst. 1 věty první o. s. ř.
13. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem uvádí obdobné námitky jako v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž akcentuje, že ačkoli smlouvou postoupila pohledávku, která byla předmětem původního řízení, obecné soudy nevyhověly jejímu návrhu na procesní záměnu na straně žalobce. Má za to, že obecné soudy měly tomuto vyhovět, k úhradě soudního poplatku za odvolání měl být vyzván postupník (nový věřitel pohledávky) a aktivní legitimace měla být řešena až v rámci rozhodování o věci samé v odvolacím řízení. Pokud tak obecné soudy neučinily, zasáhly dle názoru stěžovatelky do jejího práva na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
15. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv.
16. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatelka brojí proti tomu, jak obecné soudy interpretovaly podústavní (procesní) právo a skutkové okolnosti jejího případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, kdy na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě zjevně nestalo.
17. Jak totiž plyne již ze shora provedené rekapitulace, nyní posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Toliko stručně lze proto uvést, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že prakticky identickými námitkami stěžovatelky se obecné soudy zabývaly již dříve (srov. bod 6 tohoto usnesení), přičemž ústavní stížnost směřující proti těmto předchozím rozhodnutím byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 2414/20).
18. Ústavní soud se ztotožňuje rovněž se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka jen využila existence shora citovaného opravného usnesení k tomu, aby docílila věcného projednání svého odvolání proti výroku o věci samé rozsudku okresního soudu. Pro takový postup však obecné soudy neshledaly procesní prostor, na čemž zdejší soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora zdůrazněnému postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - cokoliv přehodnocovat.
19. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu