ECLI:CZ:US:2022:3.US.1648.22.1
sp. zn. III. ÚS 1648/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, č. j. 30 Cdo 2816/2021-183, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, cˇ. j. 36 Co 57/2021-151, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2020, č. j. 37 C 55/2020-109, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou dne 30. 6. 2022 a splňující zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv EU.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka vůči státu domáhala zaplacení částky ve výši 4 084 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka tuto částku nárokovala z titulu náhrady škody v podobě ušlého zisku z pronájmu nemovitostí, která jí měla vzniknout v důsledku tvrzeně nezákonného rozhodnutí, jímž byly ve smyslu ustanovení §79f ve spojení s §79d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") zajištěny v žalobě specifikované nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti v rámci trestní věci vedené proti jejímu manželovi, E. V., a dalším obviněným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 10/2016.
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Zopakoval přitom závěr obvodního soudu, že usnesení o zajištění předmětných nemovitostí bylo zrušeno navazujícím usnesením městského soudu ze dne 19. 7. 2018, ovšem nikoliv pro nezákonnost, jak tvrdí stěžovatelka, ale toliko z důvodu, že pominuly důvody pro jeho trvání. V dané situaci tak nebyla splněna již první podmínka založení odpovědnosti státu (tj. existence nezákonného rozhodnutí) předvídaná ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
5. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
6. Stěžovatelka s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž předkládá obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž považuje - stručně řečeno - za naprosto irelevantní, že příslušné rozhodnutí o zajištění nemovitostí nebylo explicitně zrušeno pro nezákonnost. Má za to, že "pokud nižší soudy vycházejí z argumentace žalované, že takto explicitní vymezení důvodu zrušení rozhodnutí o zajištění chybí, a tedy absentuje odpovědnostní titul státu za způsobenou škodu, jedná se toliko o formalistický výklad ustanovení §8 Zákona o OdpŠk."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Z ustálené judikatury zdejšího soudu též vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem zcela zjevně nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky s příslušenstvím, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka však svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, opakující námitky uplatněné v předchozích řízeních, byť odkazující na rozhodovací praxi zdejšího soudu i Evropského soudu pro lidská práva, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
10. Pro Ústavní soud je podstatné, že obecné soudy věc posoudily v souladu se svou ustálenou judikaturou, která je srozumitelná a přehledná, přičemž její použití ve stěžovatelčině případě nevzbuzuje žádné relevantní pochybnosti. Výklad právní úpravy užitý obecnými soudy tudíž nelze považovat za nepředvídatelný či překvapivý. Ústavní soud rovněž nepovažuje právní posouzení obecných soudů za extrémní, a tedy vybočující z mezí ústavnosti ve shora naznačeném smyslu.
11. Proto Ústavní soud toliko pro stručnost odkazuje na ústavní stížností napadená rozhodnutí, z nichž se podává, že obecné soudy stěžovatelkou uplatněný nárok zamítly, neboť v jejím případě nebyly splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Ústavní soud takto ostatně postupoval v obdobných případech opakovaně již v minulosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2629/21 ze dne 19. 10. 2021; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud dále připomíná, že užití institutu zajištění nemovitosti podle ustanovení §79d odst. 1 trestního řádu, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje, bylo podmíněno tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčovaly závěru, že zajištěné nemovitosti "mohly být podstatně zhodnoceny z prostředků získaných trestnou činností" (srov. rozsudek městského soudu, bod 16). Jednalo se tedy o preventivní institut, který se pohyboval v rovině pravděpodobnostní. Závěr, že zajištěné nemovitosti měly uvedené určení, tedy nemusel být plně hodnověrný a ani konečný [přiměřeně srov. nález sp. zn. I. ÚS 3511/14 (N 173/78 SbNU 577) ze dne 22. 9. 2015, bod 38]. Pro aplikaci zmíněného zajišťovacího institutu postačoval vyšší stupeň pravděpodobnosti, přičemž je nutno zohlednit, že se vzhledem k jeho účelu uplatnil i v počátečních fázích přípravného řízení, kdy mají orgány činné v trestním řízení užší okruh získaných informací (např. jen z trestního oznámení a dosud podaných vysvětlení) než v pozdějších fázích. Z tohoto důvodu samotná okolnost, že městský soud následně konstatoval, že "aby mohly být předmětné nemovitosti postiženy z důvodu jejich zhodnocení z výnosu z trestné činnosti, musely by být skutečnosti, že do nich byly takto získané prostředky investovány, být prokázány s potřebnou mírou jistoty, a k tomu nedošlo" (srov. rozsudek městského soudu, bod 16), neodůvodňuje závěr, že původní zajištění bylo nezákonné.
13. Z napadených rozsudků obvodního a městského soudu tedy není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícími ze zásad řádně vedeného soudního řízení. Obvodní soud se "právním životem" předmětného usnesení o zajištění nemovitostí zabýval, když mj. poukázal na to, že jeho důvodnost byla ke stížnosti stěžovatelky posuzována v daném trestním řízení též stížnostním soudem (srov. rozsudek obvodního soudu, bod 4; rozsudek městského soudu, bod 5), který ji jako nedůvodnou zamítl. Obvodní soud i městský soud dostatečně zdůvodnily, že předmětné usnesení policejního orgánu o zajištění nemovitostí bylo zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, což je - nutno říct - zákonem předvídaný výsledek zajištění, tudíž dospěly k opodstatněnému závěru, že v nyní posuzovaném případě nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím.
14. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo (navzdory odlišnému názoru stěžovatelky) v posuzované věci splněno.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu