ECLI:CZ:US:2022:3.US.1652.21.2
sp. zn. III. ÚS 1652/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021 sp. zn. 4 To 5/2021, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení pro skutek spočívající, stručně shrnuto, v tom, že jako advokát zaměstnaný v advokátní kanceláři obchodní společnosti X (nyní XY- dále jen "společnost") poté, co dne 17. 6. 2016 na základě zplnomocnění ze dne 30. 5. 2016 založil pro svého zaměstnavatele ve Všeobecné úvěrové bance a. s., ve Slovenské republice firemní účet a současně s tímto bankovním ústavem uzavřel na své jméno smlouvu o využívání služeb Nonstop Banking, do které nechal jako bezpečnostní prvek pro SMS autorizaci plateb, tedy pro zaslání hesla, uvést číslo svého mobilního telefonu a stal se tak jediným disponentem účtu, aniž by autentifikační údaje k internetovému bankovnictví svému zaměstnavateli bezodkladně předal, přičemž věděl, že na předmětný účet byly ve dnech 30. 6. 2016 a 7. 7. 2016 připsány částky ve výši 100 000 EUR a 200 000 EUR, určené oprávněné společnosti, čehož si byl dobře vědom, neboť šlo o jednorázovou smluvní odměnu za poskytnuté právní služby, které jako zaměstnanec advokátní kanceláře a jejím jménem osobně poskytoval klientovi, jímž byla slovenská společnost Reality - Obchodná a. s., následně z tohoto účtu převedl postupně tyto finanční prostředky na svůj účet a tyto finanční prostředky si ponechal a použil pro svoji potřebu, ačkoliv věděl, že se jednalo o jemu svěřenou částku náležející jinému, čímž společnosti, způsobil škodu ve výši 8 111 250 Kč. V tomto skutku byl spatřován trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1 a 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
3. Stěžovatel se naproti tomu v řízení bránil tvrzením, že šlo o odměnu za práci, která mu byla původně schválena, a byl tedy oprávněn si ji na svůj účet převést. Existence takového souhlasu byla hlavním sporným bodem řešeným v řízení.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 10. 9. 2020 sp. zn. 1 T 12/2018 byl stěžovatel podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. 9. 2018 sp. zn. 1 KZV 19/2018 s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Šlo v pořadí již o třetí obdobný rozsudek jmenovaného soudu, když dva předchozí byly v odvolacím řízení ke stížnosti státního zastupitelství zrušeny.
5. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 1. 2021 sp. zn. 4 To 5/2021 bylo rozhodnuto, že (I.) dle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) trestního řádu se napadený rozsudek zrušuje v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 trestního řádu se věc vrací soudu I. stupně, neboť je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, a dále že (II.) se dle §262 trestního řádu nařizuje, aby tato trestní věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel odkazuje na právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, s ohledem na které by přikázání věci k projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu mělo být rozhodnutím výjimečným a založeným na zřetelných, zřejmých, nepochybných a jednoznačně prokázaných důvodech. Ty odvolací soud, dle stěžovatelova přesvědčení, nemůže shledávat v důkazech, které sám neprovedl. Právě to však odvolací soud ve věci činí, totiž vyjadřuje náhled na důkazy jím neprovedené, konkrétněji výpovědi svědků H., K., S. a K. Měl-li radikálně odlišný názor na věrohodnost svědka, měl ho sám vyslechnout, aby mohl bezprostředně vnímat jeho projevy a dát obhajobě příležitost přímo před tímto soudem zpochybňovat tvrzení podávaná tímto svědkem.
7. Vrchní soud přitom zavazuje městský soud takovými pokyny, které prakticky vylučují jakékoliv jiné rozhodnutí než uznání jeho viny. U již zmíněných svědků hodnotí jejich výpovědi, a to opačně než městský soud, jenž se přitom s těmito důkazy řádně vypořádal. V případě otázky, zda stěžovatel potřeboval souhlas jednoho nebo obou jednatelů společnosti, vrchní soud ukládá městskému soudu, aby se jí znovu zabýval, ač tak už dvakrát učinil. Dochází k obcházení omezeného apelačního principu plynoucího z §259 odst. 5 písm. a) trestního řádu.
8. Stěžovatel upozorňuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice (č. 44151/12, zejména body 66 a 70), ve kterém je obsaženo shrnutí nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1837/16 (N 243/83 SbNU 767) a další jeho judikatury.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
10. Jde-li o přípustnost ústavní stížnosti, Ústavní soud shledává, že se návrhem nemohl zabývat co do napadeného I. výroku usnesení vrchního soudu. V případě zrušujících výroků obecných soudů, po kterých řízení nadále pokračuje, totiž s ohledem na zásadu subsidiarity uplatňovanou v řízení o ústavní stížnosti nutno považovat podávání ústavních stížností za předčasné (srov. podrobněji např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 895/20). V části směřující proti uvedenému výroku proto Ústavní soud považuje ústavní stížnosti za nepřípustnou. Naproti tomu ve zbývající části dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Trestní řád pak ve svém §262 větě prvé stanoví, že "rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu". Obdobně trestní řád v §149 odst. 5 uvádí, že "soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu". Ústavní soud ustáleně judikuje, že postup podle §262 trestního řádu je na místě pouze výjimečně, nejde však o ustanovení protiústavní, při jehož použití by snad bylo možno "automaticky" dovozovat porušení práva na zákonného soudce. Ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), nevylučuje. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. Stejné platí pro rozhodování stížnostního soudu podle §149 odst. 5 trestního řádu (obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 2885/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
13. Přezkoumatelné odůvodnění použití §262 či §149 odst. 5 trestního řádu je nezbytné. Rozhodnutí odvolacího soudu musí obsahovat konkrétní výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně. Z důvodů v něm uvedených musí být zřejmá vysoká pravděpodobnost, že v případě ponechání věci současnému senátu ten nebude schopen ukončit řízení způsobem, který by odvolací soud mohl aprobovat [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391)]. Příkladem takové situace může být opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, jako jsou instrukce, aby se prvostupňový soud vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil neúplnosti nebo nejasnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval či provedl další důkazy. Důvody mohou souviset i s problematikou hodnocení důkazů, neboť odvolací soud sice napadený rozsudek na jedné straně nemůže zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení, aniž by provedl nějaké vlastní dokazování v odvolacím řízení, hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem [nešlo by dle judikatury o vadu přezkoumávaného rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu - viz rozhodnutí č. 53/1992 Sb. rozh. trest.], nicméně zároveň je jeho úlohou dohlížet, aby soud nalézací prováděl a hodnotil provedené důkazy plně v souladu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Důvodem k odnětí tedy může být, že nalézací soud v dosavadním složení senátu není s to vyhodnotit veškeré provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech. O porušení ústavně zaručených práv a svobod odvolacím soudem by naproti tomu mohlo jít v případě absence odůvodnění, eventuálně uvedení důvodů evidentně nepřípadných. To se však v posuzované věci nestalo.
14. V nynější věci důvodem zrušení prvostupňových rozhodnutí bezpochyby nebylo pouze to, že by se snad vrchní soud snažil navzdory řádnému postupu městského soudu prosadit vlastní hodnocení důkazů. Naopak nutno konstatovat, že odůvodnění zrušovaných rozhodnutí je na řadě míst neudržitelné.
15. Kupříkladu svědek J. S. ve věci vypovídal k tomu, co bylo zásadní pro úspěch v právním případu, za jehož úspěšné vyřešení se klient předmětné advokátní kanceláře zavázal zaplatit danou částku 300 000 euro, čímž se obžaloba snažila prokázat, že stěžovatel zdaleka nebyl jediným, kdo si mohl připisovat za vyřešení případu zásluhy a mezi koho by tedy měl logicky být rozdělován vzniklý zisk. V rekapitulaci této výpovědi v rozsudcích městského soudu je podrobně popsáno, proč byl svědek jednatelem advokátní kanceláře osloven, aby pomohl případ vyřešit, a proč se domnívá, že jeho úloha byla pro úspěch ve věci zásadní, ba dokonce ten by byl bez ní zcela nemožný. Městský soud však následně při hodnocení této výpovědi uvádí, že svědek S. sám vyvrací tvrzení H. a K. (jednatelů advokátní kanceláře), že by měl rozhodující vliv na úspěch kauzy. Městský soud tedy vyslovuje přesně opačné hodnocení výpovědi tohoto svědka, než jak se jeví vyznívat z její v rozsudku dříve provedené rekapitulace. Ústavní soud samozřejmě nepředjímá, jaký vliv má mít tato výpověď pro závěr o stěžovatelově vině, jistě však není možné v jednom odstavci konstatovat, že svědek uvedl nějaké skutečnosti, a v jiném, že je vyvrátil. Hodnocení městského soudu se zde příčí elementární logice.
16. Na některá zásadní tvrzení obžaloby a jejích svědků městský soud prakticky nereagoval. Vrchní soud zde upozorňoval na nutnost vypořádat se s argumentem, že není možné, aby stěžovatel, který byl zaměstnaným advokátem, a na předmětném případu pracoval v rámci této své pozice, mohl očekávat, že dostane celou částku 300 000 euro uhrazenou klientem už proto, že v každém případě by z ní nejprve musely být sraženy povinné odvody a měla by procházet účetnictvím advokátní kanceláře, přičemž na vyplacení mzdy ve výši 300 000 euro stěžovateli by advokátní kancelář vlastně musela vydat ještě další velkou finanční částku navíc na pokrytí těchto odvodů. Městský soud k této otázce stroze uvádí, že takovéto skutečnosti nemají vliv na prokázání subjektivní stránky žalované trestné činnosti. Takové hodnocení je však zjevně hrubě nedostačující. Stěžovatel je osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním, s dlouholetou praxí v oblasti advokacie včetně složitých občanskoprávních případů. Je zjevně vyloučeno, aby nevěděl, že v souvislosti s vyplácením mzdy je nutno provádět povinné odvody. Tato skutečnost pak logicky může vypovídat o tom, do jaké míry se mohl cítit být oprávněn k převedení částky ve výši celých 300 000 euro uhrazených klientem za úspěch v případu na svůj účet a k jejímu spotřebování pro svoji potřebu. Navzdory pokynům vrchního soudu však městský soud toliko prohlásil, že se tímto aspektem věci není třeba zabývat.
17. Stěžovatel má v obecné rovině pravdu, že rozhodnutí o změně složení senátu by mělo být zcela výjimečným, a že odvolací soud nemá přehodnocovat důkazy, které sám neprovedl. V projednávané věci jde však o situaci, kdy je vnitřní rozpornost a nedostatečnost odůvodnění prvostupňových rozhodnutí zcela zřejmá. Odvolací soud by sice neměl přicházet s vlastním hodnocením výpovědi svědka, kterého sám nevyslechl, jistě však i bez takového výslechu může poukazovat na to, že popis a rozbor dané výpovědi v napadeném rozhodnutí zcela zjevně postrádá vnitřní konzistenci a logický smysl. Stejně tak se vrchní soud stěží mohl spokojit s tím, že městský soud se nepochopitelně odmítl zabývat zásadními tvrzeními obžaloby a rozpory ve verzi obhajoby odbyl tím, že jde o podružné účetní formality.
18. V projednávané věci lze považovat za jednoznačné, že je dána vysoká pravděpodobnost, že v případě ponechání věci současnému senátu tento nebude schopen ukončit řízení řádným způsobem, kdy vrchním soudem mu k tomu byl dán dostatečný prostor, avšak prvostupňový soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a odstranil neúplnosti nebo nejasnosti svých skutkových zjištění, ba dokonce tak v podstatě učinit odmítl. Jsou bezpochyby dány důvody se domnívat, že nalézací soud v dosavadním složení senátu není s to vyhodnotit veškeré provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Jiný postup než změna složení senátu postupem dle §262 trestního řádu v takovéto situaci tak reálně ani nepřipadal v úvahu.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu