ECLI:CZ:US:2022:3.US.1661.22.1
sp. zn. III. ÚS 1661/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Spurného, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Riegrova 172/3, Kralupy nad Vltavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2022, č. j. 26 Cdo 162/2022-104, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu.
2. V řízení, které předcházelo ústavní stížnosti, vyzval Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 9. 2022, č. j. 18 C 237/2020-27, podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), stěžovatele k vyjádření k žalobě ve lhůtě 30 dnů. Následně okresní soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 18 C 237/2020-38, uložil stěžovateli vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku v něm blíže specifikovaný pozemek a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel k podané žalobě vyjádřil až po uplynutí třicetidenní lhůty stanovené v kvalifikované výzvě (srov. §114b odst. 1 o. s. ř.), rozhodl okresní soud v této věci rozsudkem pro uznání ve smyslu §153a odst. 1, 3 a §114b odst. 5 o. s. ř.
3. O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 9 Co 98/2021-74, potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který je nyní napadnutým usnesením odmítl (srov. §243c odst. 1 věty první o. s. ř.) s odůvodněním, že nedošlo k naplnění podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu §273 o. s. ř. Nejvyšší soud v usnesení konkrétně konstatoval, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž v tomto případě neshledal důvod se odchýlit.
5. Se závěry Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž vyjadřuje přesvědčení, že postupem dovolacího soudu došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu, které jsou garantovány v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
6. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení poskytuje Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, jejíž podstatou je rozhodování Ústavního soudu o napadených rozhodnutích orgánů veřejné moci, a to výhradně na základě obsahu napadených rozhodnutích a samotné ústavní stížnosti.
7. Stranou obsahu ústavní stížnosti je třeba v prvé řadě upozornit na znění závěrečného návrhu, ve kterém stěžovatel uvádí následující: "S odkazem na vpředu uvedené a vzhledem k tomu, že postupem dovolacího soudu došlo dle názoru stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, navrhuje stěžovatel, aby Ústavní soud z podnětu této stížnosti napadené rozhodnutí zrušil" (viz část V. ústavní stížnosti). Z citovaného závěrečného návrhu je tedy zcela zřejmé, že stížnost směřuje pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. Tuto skutečnost ostatně potvrzuje rovněž plná moc, udělená advokátovi stěžovatele k podání ústavní stížnosti a k zastoupení "v řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu"; a také vymezení (jediného) účastníka řízení, tzn. Nejvyššího soudu na první straně stěžovatelova podání.
8. V této souvislosti Ústavní soud považuje za podstatné zmínit, že je při svém rozhodování vázán petitem (nikoliv odůvodněním) ústavní stížnosti. Vzhledem ke zvolené formulaci závěrečného návrhu se proto Ústavní soud při posuzování této ústavní stížnosti může zabývat pouze přezkumem usnesení Nejvyššího soudu, nikoliv rozhodnutí okresního a krajského soudu, která mu předcházela. Tuto okolnost zdejší soud zdůrazňuje především proto, neboť věcné námitky značně kuse pojaté ústavní stížnosti brojí primárně proti postupu a rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu a značně se proto rozchází s uplatněným petitem.
9. Ústavní soud přitom již dříve uvedl, že podstatou a účelem institutu dovolání je sjednocování judikatury Nejvyšším soudem, jakožto jedním z vrcholných orgánů soudní moci v České republice. Cílem právní úpravy tohoto mimořádného opravného prostředku tedy není, aby Nejvyšší soud projednal co největší množství případů, nýbrž aby se mohl pečlivě věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Za účelem dosažení tohoto cíle pak konstatuje Ústavní soud širokou možnost uvážení zákonodárce při stanovení podmínek pro přístup k dovolacímu soudu, který tak může být poměrně značně omezen [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Jedním z projevů této široké možnosti uvážení je §237 o. s. ř. obsahující podmínky přípustnosti dovolání, které korespondují se zmiňovanou podstatou dovolacího řízení v podobě sjednocování judikatury.
10. S odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je dále třeba uvést, že při odmítnutí dovolání z důvodu nepřípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. provádí Nejvyšší soud meritorní posouzení napadené otázky, přičemž se věcně zabývá tím, zda je rozhodnutí odvolacího soudu souladné s ustálenou judikaturou (existuje-li nějaká v této věci), případně zda by nemělo dojít k přehodnocení dosavadního postoje Nejvyššího soudu zaujatého v ustálené rozhodovací praxi k dané otázce [srov. cit. stanovisko pléna a dále např. usnesení II. ÚS 2818/16 ze dne 6. 9. 2016].
11. Dovolací soud v napadeném usnesení shrnul ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu stran podmínek pro vynesení rozsudku pro uznání (s. 2 napadeného usnesení). Dále pak uvedl, že závěr krajského soudu o naplnění těchto podmínek v řízení před okresním soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž neshledává důvod, proč by se od ní měl v daném případě odchýlit. Z tohoto důvodu napadeným usnesením dovolání odmítl, jelikož nenaplnilo podmínky přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Aby mohla být podaná ústavní stížnost (podaná výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu) úspěšná, musel by stěžovatel ústavně relevantně zpochybnit důvod, pro který bylo dovolání odmítnuto. O to se však v podstatě ani nepokusil.
12. Dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je Ústavní soud povolán rozhodovat o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Na základě tohoto ustanovení je zřejmé, že v tomto typu řízení má Ústavní soud pravomoc přezkoumávat pouze taková rozhodnutí, která porušují ústavně zaručená práva stěžovatelů, přičemž k takovémuto porušení může dojít ve fázi procesu přijímání těchto rozhodnutí či samotným obsahem těchto rozhodnutí. Ústavní soud navíc již dříve konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů a jeho úlohou není obecný přezkumný dohled nad jejich činností [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1203/22 ze dne 7. 6. 2022]. Z uvedeného tak jednoznačně vyplývá, že ústavní stížnost je prostředkem krajní povahy (ultima ratio), který poskytuje ochranu právům a svobodám zakotveným na ústavní úrovni a do rozhodování obecných soudů jím bude přípustné zasáhnout jen za předpokladu, že jejich postupem dojde k vybočení z mezí ústavnosti.
13. Ústavní soud dále považuje za vhodné zmínit, že stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti, nese břemeno tvrzení. Z něj pro stěžovatele vyplývá povinnost předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavní stížnosti [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jak již bylo výše zmiňováno, stěžovatelem formulovaný stížnostní petit míří pouze proti usnesení Nejvyššího soudu. Samotná ústavní stížnost by tedy v daném případě měla, ve světle zvolené formulace petitu, nabízet Ústavnímu soudu tvrzení, na jejichž základě by bylo možné posuzovat, zda, v důsledku odmítavého usnesení a závěru o nedůvodnosti odchýlení se od ustálené judikatury, došlo ze strany Nejvyššího soudu k zásahu do práva na spravedlivý proces, jak tvrdí stěžovatel.
14. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nutnost obezřetného využívání rozsudku pro uznání, jakožto významného zásahu do procesního postavení účastníků. Stěžovatel má za to, že v důsledku postupu obecných soudů došlo k užití tohoto institutu nikoliv k zabránění procesní pasivitě či obstrukcím, nýbrž k faktickému sankcionování žalovaného za záměnu lhůty. Dále vytýká obecným soudům, že při vydání rozsudku pro uznání nepostupovaly v souladu s direktivou restriktivního přístupu při užití fikce uznání, přičemž tvrdí, že takovýto postup byl v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15 a ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16. Aplikace těchto nálezů na nyní posuzovaný případ však není možná, jelikož stížnost nesměřuje proti samotnému vydání rozsudku pro uznání prvoinstančním soudem, nýbrž výhradně proti napadenému usnesení o odmítnutí dovolání. Obdobný závěr je nutné zaujmout ve vztahu k argumentaci směřující vůči okresnímu a krajskému soudu (která tvoří téměř celou stížnostní argumentaci), jelikož ta je v daném případě taktéž irelevantní (viz stížnostní petit, kterým je Ústavní soud vázán).
15. Jinak řečeno, za situace, kdy stěžovatel omezil ústavní stížnost toliko na odmítací usnesení Nejvyššího soudu, by mohl argumentačně uspět jen tehdy, když by náležitě vyložil, v čem konkrétně Nejvyšší soud pochybil, tzn., v jakém ohledu porušil jeho základní práva. Nic takového se však z posuzované ústavní stížnosti nepodává a za takový argument rozhodně nelze považovat tvrzení, že se dovolací soud měl jeho dovoláním "zabývat pečlivěji a posoudit ho shovívavěji za využití extenzivního výkladu výjimky zakotvené v §114b odst. 5 o. s. ř."
16. Ve vztahu k napadenému usnesení je v rámci stížnostní argumentace rozporován závěr Nejvyššího soudu, dle nějž se při určení konce třicetidenní lhůty nejednalo o řešení složité právní otázky. Skutečnost, že třicet dnů ne vždy odpovídá jednomu měsíci, označil soud v odmítavém usnesení za významnou záležitost běžného života, kterou by měl být schopen posoudit i právní laik. Stěžovatel ve stížnosti uvádí, že by takováto úvaha Nejvyššího soudu neměla absolutně vylučovat existenci omluvitelného omylu účastníka řízení, k jehož zohlednění dle stěžovatele mělo dojít vzhledem ke specifičnosti jeho pochybení. Ústavní soud považuje za podstatné zmínit, že takovýto způsob argumentace není slučitelný se zmiňovaným smyslem dovolacího řízení, kterým je sjednocování judikatury (viz zmiňované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud totiž stěžovatel napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, pak v argumentaci zcela absentuje ústavněprávní zdůvodnění toho, proč se měl dovolací soud při posuzování přípustnosti odchýlit od postoje, který vůči užívání institutu rozsudku pro uznání zaujal v ustálené judikatuře. Ačkoliv se jedná o důvod, pro nějž bylo odvolání odmítnuto jako nepřípustné (viz napadené usnesení s. 1), stěžovatel jej ve stížnosti zcela opomíjí.
17. Stručné výtky stěžovatele mířící proti napadenému usnesení jsou daleko od přesvědčivého zdůvodnění, z nějž by jednoznačně vyplývalo, jakým způsobem došlo vydáním napadeného usnesení k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Uplatněná stížnostní argumentace tak postrádá ústavněprávní rozměr, který je esencí přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné moci ze strany Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
18. Zejména je totiž namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátkou), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadené rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele. Jak je totiž uvedeno již výše, stěžovatel neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadeném usnesení věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud však stěžovatel vůbec žádnou relevantní argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
19. Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z důvodu zjevné neopodstatněnosti návrhu ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu