ECLI:CZ:US:2022:3.US.1685.22.1
sp. zn. III. ÚS 1685/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Macha, zastoupeného Mgr. Kristýnou Machovou Zoufalou, LL.M., advokátkou se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2022, č. j. KSLB 82 INS 9399/2021, 3 VSPH 1831/2021-B-14, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 12. 2021, cˇ. j. KSLB 82 INS 9399/2021-B-9, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným usnesením Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva jakož i ústavní principy zaručené čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Postačí proto uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") ústavní stížností napadeným usnesením odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 3. 11. 2021, č. j. 82 INS 9399/2021-B-7. Krajský soud vyšel ze zjištění, že odvoláním napadené usnesení bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 4. 11. 2021, kteréhožto dne nastaly účinky doručení a stěžovateli (jako insolvenčnímu dlužníkovi) tak začala plynout patnáctidenní lhůta k podání odvolání. Posledním dnem lhůty k podání odvolání byl pátek 19. 11. 2021. Odvolání bylo nicméně odesláno prostřednictvím datové schránky až dne 29. 11. 2021, tedy po marném plynutí odvolací lhůty. Odvolání proto bylo krajským soudem odmítnuto jako opožděné [srov. ustanovení §208 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Vrchní soud dospěl po zhodnocení okolností nyní posuzovaného případu ve shodě s krajským soudem k závěru, že stěžovatel podal odvolání opožděně. Zdůraznil, že "jelikož dlužník nepožádal o prominutí lhůty k podání odvolání podle ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř., postupoval insolvenční soud správně, když odvolání dlužníka podle §208 odst. 1 o. s. ř. odmítnul."
5. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu předchozího řízení, zejména v jím podaném odvolání. Opětovně tudíž namítá, že usnesení insolvenčního soudu ze dne 3. 11. 2021, proti kterému směřovalo jeho odvolání, nebylo stěžovateli nikdy řádně doručeno, resp. uvádí, že lhůta k podání odvolání začala plynout až pozdějším dnem doručení tohoto usnesení samotnému stěžovateli, tj. nikoliv již doručením jeho právní zástupkyni.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Z ustálené judikatury zdejšího soudu též vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem zcela zjevně nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě zejména vrchní soud v řízení o stěžovatelem podaném odvolání, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel však svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, jež toliko opakuje námitky uplatněné již v předchozím řízení, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Jak již bylo uvedeno výše, výklad a aplikace podústavního práva přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v nyní posuzovaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým vlastním výkladem. Ústavní soud konstatuje, že v odůvodnění usnesení krajského soudu a zejména pak vrchního soudu byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů (zejména ustanovení §7 a §75 insolvenčního zákona ve spojení s §50b o. s. ř., či ustanovení §17 odst. 3 zákona o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů) i použitelné judikatury, včetně sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné odvolání stěžovatele pro opožděnost projednat. Obecné soudy tak potvrdily, že v případě zastoupeného účastníka platí obecná zásada, že soudní písemnosti se až na výjimky doručují pouze právnímu zástupci, přičemž neshledaly, že by v nyní posuzovaném případě byla dána zákonem předvídaná výjimka, která by odůvodnila odlišný postup, resp. která by vyžadovala též doručení samotnému stěžovateli. Vrchní soud se výslovně zabýval rovněž předestřeným odkazem na usnesení Městského soudu v Praze (sp. zn. 93 Co 7/2014), přičemž vysvětlil, proč zde formulované závěry (odchylující se od zmíněné obecné zásady) nelze použít v nyní posuzovaném případě (srov. usnesení vrchního soudu, bod 9 [4]).
10. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že se krajský soud i vrchní soud řádně zabývaly posouzením otázky, kterou stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, a proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění stěžovaných rozhodnutí, neboť opakovat, co již bylo přesvědčivě vypořádáno obecnými soudy, by považoval Ústavní soud za neúčelné. Ústavní soud též připomíná, že postup obecných soudů, který stěžovatel rozporuje, aproboval v obdobných věcech i v minulosti, přičemž neshledal důvod, proč by se měl nyní od této své předchozí judikatury odchýlit (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 546/18 ze dne 17. 4. 2018; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
11. Jak již bylo řečeno, závěr obecných soudů zcela odpovídá ustálené rozhodovací praxi, že v případě zastoupení dlužníka (stěžovatele) zástupcem s procesní plnou mocí, tj. v tomto případě stěžovatelovou advokátkou, se rozhodnutí doručují právnímu zástupci dle ustanovení §50b odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2277/2001 ze dne 10. 10. 2001). K případnému doručení rozhodnutí samotnému účastníkovi se přitom nepřihlíží. Výklad právní úpravy užitý obecnými soudy tudíž nelze považovat za nepředvídatelný či překvapivý.
12. Ústavní soud s odkazem na právní zásady ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá) a vigilantibus iura scripta sunt (práva patří bdělým) uzavírá, že stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud sám své nároky včas a řádně neuplatnil.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu