ECLI:CZ:US:2022:3.US.1687.22.1
sp. zn. III. ÚS 1687/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Peer 2 Peer s. r. o., sídlem Seifertova 545/44, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Vladislavem Prokůpkem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. května 2022 č. j. 1 VZN 1599/2022-23 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení, ze dne 27. března 2020 č. j. KRPA-54280-265/TČ-2018-000094-FAÚ, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka napadá v záhlaví označená rozhodnutí, kterými měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení (dále jen "policejní orgán") zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že policejní orgán napadeným usnesením ve věci podezření ze spáchání trestných činů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) téhož zákona, spáchaných ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona, dílem dokonaných, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, rozhodl podle §80 odst. 1, věty třetí, zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tak, že uložil do úschovy Obvodního soudu pro Prahu 3 na bankovní účty peněžní prostředky specifikované ve výroku s tím, že jich už není k dalšímu řízení třeba a nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání, přičemž na ně uplatňuje nárok více osob.
3. Uvedenému rozhodnutí předcházelo zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu a rozhodnutí podle §79a odst. 1 tr. řádu o zajištění předmětných peněžních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky. Provedeným šetřením bylo zjištěno, že předmětné bankovní účty stěžovatelky nesloužily k běžnému provozu této společnosti, ale byly použity jako sběrné účty, na které byly převáděny peněžní prostředky od plátců, vylákané telefonáty a e-maily různými osobami pod nepravdivými přísliby investování.
4. Stěžovatelka dne 22. 3. 2022 požádala Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") o výkon dohledu nad postupem Městského státního zastupitelství v Praze, které mělo schválit postup policejního orgánu, přestože jeho rozhodnutí je v rozporu se zákonem a je nepřezkoumatelné. Vrchní státní zastupitelství napadeným vyrozuměním stěžovatelce sdělilo, že po vyhodnocení všech relevantních podkladů shledalo její námitky neopodstatněnými, když proti usnesení policejního orgánu nebyla podána stížnost, takže městské státní zastupitelství meritorně nerozhodovalo. Domáhala-li se tak stěžovatelka v podstatě toho, aby v rámci výkonu dohledu bylo pravomocné usnesení policejního orgánu zrušeno, byla poučena o tom, že v rámci výkonu dohledu není dohledový orgán oprávněn měnit či rušit jakákoliv rozhodnutí policejního orgánu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka označuje jednání policejního orgánu za překročení jeho pravomoci při nakládání se zajištěnými peněžními prostředky. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu má za to, že peněžní prostředky na bankovním účtu jsou v majetku příslušné banky a majitel účtu má pouze pohledávku vůči bance. Rozhodl-li policejní orgán o složení peněžních prostředků z bankovních účtů stěžovatelky do soudní úschovy, je předmětem úschovy jen hodnota získaná z realizace nehmotné věci, která byla předmětem zajištění, tj. výnos z předmětných pohledávek vlastníka bankovního účtu za příslušnými bankami. Stěžovatelka je jediným a výlučně oprávněným vlastníkem předmětných peněžních prostředků. Pokud tedy policejní orgán rozhodl o jejich složení do soudní úschovy, provedl tak faktické vyvlastnění stěžovatelky bez jakékoliv právní opory. Za zcela nepodložené přitom označuje tvrzení policejního orgánu, že předmětné peněžní prostředky byly získány podvodným jednáním a nárok na ně mohou uplatňovat třetí osoby, když vlastnictví dotčených bankovních účtů není předmětem jakéhokoliv sporu, přičemž uplatňování nároku k peněžním prostředkům, které byly dříve převedeny na účet stěžovatelky, je samostatným právním vztahem mezi stěžovatelkou a třetími osobami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu je nutno posoudit jako nepřípustnou, neboť nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Zmíněnými prostředky se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, dále - vyjma návrhu na obnovu řízení - mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení), a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
8. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, když náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).
9. Pro posouzení (ne)přípustnosti předmětné ústavní stížnosti je rozhodující skutečnost, že stěžovatelka brojí proti usnesení policejního orgánu, jímž bylo rozhodnuto o uložení původně zajištěných peněžních prostředků do soudní úschovy, aniž by proti němu vyčerpala řádný opravný prostředek - stížnost podle §80 odst. 3 tr. řádu, která má odkladný účinek, což Ústavní soud zjistil z napadeného vyrozumění vrchního státního zastupitelství. Stěžovatelka ostatně ani netvrdí, že tuto stížnost podala. Je tak zřejmé, že za daného procesního stavu nebyl vyčerpán řádný procesní prostředek k nápravě, a ústavní stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu tak není z důvodu její nepřípustnosti věcně projednatelná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost proti vyrozumění vrchního státního zastupitelství, které je dle judikatury Ústavního soudu považováno za rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené vyrozumění vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Po zvážení obsahu napadeného vyrozumění však dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Je zřejmé, že stěžovatelka se postupem podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, snažila "dohnat" to, co zameškala, když proti rozhodnutí policejního orgánu nepodala řádný opravný prostředek. Vrchní státní zastupitelství po tomto zjištění stěžovatelce napadeným vyrozuměním případně sdělilo, že za situace, kdy její podání směřuje k tomu, aby v rámci výkonu dohledu bylo pravomocné usnesení policejního orgánu zrušeno, není oprávněno rušit či měnit jakákoliv rozhodnutí policejního orgánu. Takové sdělení žádná práva stěžovatelky neporušuje, když v rámci výkonu dohledu, sloužícího k zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a uvnitř jednotlivých státních zastupitelství při výkonu jejich působnosti, není možné přezkoumat postup ani rozhodnutí policejního orgánu v konkrétní věci, neboť tato oprávnění jsou podle §174 tr. řádu svěřena výhradně státnímu zástupci, který v dané věci vykonává dozor nad dodržováním zákonnosti v přípravném řízení.
12. Shledalo-li vrchní státní zastupitelství po vyhodnocení všech relevantních podkladů, že dozorové státní zastupitelství napadený postup policejního orgánu řádně přezkoumalo a zcela důvodně akceptovalo jeho závěry, že na zajištěné peněžní prostředky uplatnily právo kromě stěžovatelky i další osoby, přičemž vyvstaly pochybnosti o právu na jejich vrácení, nelze ani tomuto jeho závěru cokoliv z ústavněprávního hlediska vytknout. Lze pouze doplnit, že rozhodnutí o uložení zajištěných věcí do soudní úschovy s odkazem na nutnost uplatnit případný nárok na ně v řízení ve věcech občanskoprávních, do vlastnických práv dotčené osoby konečným způsobem nezasahuje; nejde o vyvlastnění, jak tvrdí stěžovatelka.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným vyrozuměním byla porušena stěžovatelčina ústavní práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v tomto rozsahu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. V části napadající rozhodnutí policejního orgánu pak ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu