ECLI:CZ:US:2022:3.US.1689.22.1
sp. zn. III. ÚS 1689/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Sloupského, zastoupeného Mgr. Antonínem Novákem, advokátem sídlem Pražská 255/41, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 3. 2022, č. j. 69 Co 294/2021-292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 27. 6. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 8. 2021, č. j. 13 C 212/2019-229, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby bylo určeno, že je vlastníkem v rozsudku blíže specifikované stavby vodního díla - hráz ohrazující umělou vodní nádrž. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovateli se též dostalo ze strany krajského soudu poučení, že: "Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání se podává ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Olomouci k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Proti výrokům o nákladech řízení není dovolání samostatně přípustné."
II.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudy neposkytly ochranu jeho vlastnického práva k předmětnému vodnímu dílu. K tomu konstatuje, že vodní dílo nabyl od správce konkursní podstaty na základě kupní smlouvy v procesu schváleném konkursním soudem. Pokud nyní soudy tvrdí, že na základě kupní smlouvy se správce konkursní podstaty vlastníkem vodního díla nestal, neboť je v dané části smlouva neplatná, jde o hrubé narušení důvěry stěžovatele a dalších subjektů v akty orgánů státní moci a soudu, který měl vést správce konkursní podstaty k opravě příslušných smluv. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje, že jiné složky státní moci (vodoprávní úřad) s ním jako s vlastníkem vodního díla jednaly.
4. Dále stěžovatel namítá, že v řízení před okresním soudem byla věc projednána a rozhodnuta jiným soudcem, než byl určen rozvrhem práce, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce. Uvedené stěžovatel ve své ústavní stížnosti konkretizuje a konstatuje, že předmětnou námitku vznesl i v odvolacím řízení. Krajský soud však v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že k porušení práva na zákonného soudce nedošlo. Stěžovatel tento závěr považuje za nepřípustný. Umožňuje podle něj manipulaci s přidělením agendy soudci, který není vybrán podle pravidel.
III.
5. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Z napadeného rozsudku se podává, že ze strany krajského soudu bylo dáno stěžovateli řádné poučení o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel výslovně uvádí: "Stěžovatel sděluje Ústavnímu soudu, že má za to, že podání ústavní stížnosti je přípustné, neboť shora uvedené námitky do rozhodnutí odvolacího soudu nespadají pod dovolací důvody, což znamená, že by Nejvyšší soud dovolání odmítnul jako nepřípustné". Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu k uvedenému stěžovatel - zastoupen v řízení před krajským soudem stejným advokátem, který jej zastupuje i nyní v řízení před Ústavním soudem - dospěl. Pokud jde o námitku stěžovatele, že krajský soud neposkytl stěžovateli ochranu jeho vlastnického práva k předmětnému vodnímu dílu, z ústavní stížnosti z ničeho neplyne, proč by nemohlo jít o důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jakkoliv je dovolání koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, musí být právnímu zástupci stěžovatele známo, že jeho vyčerpání je podmínkou přístupu k Ústavnímu soudu. K tomu jej mimo jiné nabádá již samotné poučení krajského soudu.
7. Pokud stěžovatel dovolání proti rozsudku krajského soudu nepodal, jelikož vyhodnotil, že by nemělo naději na úspěch, Ústavní soud upozorňuje, že takto zákonná podmínka přípustnosti ústavní stížnosti vymezena není, a to jak co do jejího smyslu, tak prostého znění. Zákon stěžovateli poskytuje možnost bránit svá práva dovoláním před Nejvyšším soudem, o čemž byl krajským soudem poučen. Jen využije-li (byť i neúspěšně) tohoto práva, může se bránit před Ústavním soudem - tedy v situaci, kdy již není náprava před jinými orgány možná.
8. Ve vztahu k námitce porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud dodává, že dovolání sice nelze podat z důvodu, že soud byl nesprávně obsazen (§241a odst. 1 o. s. ř. věta druhá, odkazující na §229 odst. 1 o. s. ř.), ale je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout také k námitkám zmatečnosti, včetně nesprávného obsazení soudu (§242 odst. 3 o. s. ř.). Stěžovateli tak nic nebránilo, aby v dovolání kromě způsobilého dovolacího důvodu namítal též porušení práva na zákonného soudce. Nadto Ústavní soud dodává, že i kdyby nebyl stěžovatel s námitkou porušení práva na zákonného soudce u Nejvyššího soudu úspěšný, může se domáhat nápravy cestou žaloby pro zmatečnost. V případě námitky porušení práva na zákonného soudce tak měl stěžovatel vedle dovolání možnost využít jako procesní prostředek k ochraně svých práv také žalobu pro zmatečnost.
9. Bude-li se stěžovatel i po vyčerpání příslušných procesních prostředků nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, otevře se mu případně cesta k podání ústavní stížnosti; podmínkou však je, aby dostupné procesní prostředky nejprve řádně uplatnil. V nynější procesní situaci je však návrh stěžovatele podán předčasně.
10. Nutno konečně podotknout, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti předpokládané uvedeným ustanovením v nyní posuzované věci neshledal. Proto soudce zpravodaj podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2022
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu