ECLI:CZ:US:2022:3.US.1710.22.1
sp. zn. III. ÚS 1710/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., t. č. Věznice Odolov, zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 Tdo 313/2022-241, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2021, sp. zn. 9 To 340/2021, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 10. 2021, č. j. 3 T 118/2021-174, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně ("okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že (zjednodušeně vyjádřeno) dne 25. 6. 2021 řídil nákladní vozidlo, ačkoliv mu předtím byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha - východ uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 30 měsíců a zároveň příkazy Městského úřadu Říčany, Magistrátu hl. m. Prahy byl vysloven opakovaně zákaz řízení všech motorových vozidel. Za uvedený přečin uložil okresní soud stěžovateli souhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, peněžitý trest 20 000 Kč a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců.
4. Proti tomuto rozsudku podal okresní státní zástupce odvolání v neprospěch stěžovatele, které zaměřil proti výroku o trestu. O tomto odvolání Krajský soud v Praze nyní napadeným rozsudkem rozhodl tak, že napadený rozsudek okresního soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně mu uložil trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců.
5. Následné dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud.
6. S těmito závěry obecných soudů stěžovatel nesouhlasí a napadá je velmi stručně pojatou ústavní stížností, v níž pouze uvádí, že uložený trest považuje za nepřiměřeně tvrdý a jakkoliv si je vědom množství spáchaných skutků a svojí trestné minulosti, tato skončila v roce 2004. Od té doby prý však změnil způsob života, s přítelkyní dostavuje dům a od 1. 10. 2021 nastoupil do zaměstnání, kam ho vozí otec.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel neuvádí prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci, když v podstatě pouze opakuje důvody, pro které považuje uložený trest za nepřiměřeně tvrdý.
9. K tomu však Ústavní soud konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů, jeho úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu proto instanční přezkum soudních rozhodnutí a jeho kasační zásah připadá do úvahy pouze tehdy, zjistí-li z jejich strany porušení základních práv stěžovatele. Nic takového však stěžovatel ve skutečnosti ani netvrdí, protože nepopírá, že obecné soudy zjistily relevantní skutkové okolnosti případu a tento vyhodnotily zcela v souladu se zákonnou úpravou. Ústavní soud přitom zásadně není oprávněn přehodnocovat výši a formu uloženého trestu a mohl by tak učinit jen ve zcela výjimečném případě, který však v nyní posuzované věci zjevně nenastal a nic takového stěžovatel v podstatě ani netvrdí.
10. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti tak představuje v zásadě jen opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy (prezentace polehčujících okolností na straně stěžovatele), které se však s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě posuzované věci.
11. S ohledem na repetitivní povahu stěžovatelových námitek považuje Ústavní soud další opakování toho, co již bylo správně řečeno obecnými soudy, za nadbytečné; na tomto místě tedy postačí toliko odkázat např. na přesvědčivé a podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (zejména bod 10), v němž bylo dostatečně vysvětleno, proč v nyní posuzované věci soudy přistoupily k uložení trestu odnětí svobody: rodinné poměry stěžovatele nejsou nijak výjimečné, stěžovatel řídil motorové vozidlo přes celkem 5 vyslovených zákazů řízení motorových vozidel a uložený trest je v polovině zákonné sazby. Pokud by za této situace Ústavní soud závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocoval, vybočil by ze svojí shora uvedené role v systému orgánů ochrany práva.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu