ECLI:CZ:US:2022:3.US.173.22.1
sp. zn. III. ÚS 173/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) L. S. a 2) F. T., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 27. 12. 2021, č. j. 1 VZT 95/2021-38, usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 5. 10. 2021, č. j. 2 KZV 26/2021-29, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 16. 6. 2021, č. j. KRPZ-39230-618/TČ-2014-150081-JBE, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelé proti v záhlaví označenému vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") a rozhodnutím státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, neboť v nich spatřují porušení svých základních práv zaručených čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin vyplývá, že napadeným usnesením krajského státního zastupitelství byla zamítnuta stížnost stěžovatelů proti (nyní rovněž napadenému) usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství, a také stěžovatele pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zák. spáchaného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zák. dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zák., kterých se měli dopustit jednáním popsaným v usnesení policejního orgánu. Navazující podnět stěžovatelů k výkonu dohledu vyhodnotilo vrchní státní zastupitelství jako nedůvodný.
3. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že porušení základních práv orgány činnými v trestním řízení je natolik specifické a zásadní, že v dalších stadiích trestního řízení již nebude možné je napravit; naopak zásahy do základních práv stěžovatelů se budou jen prohlubovat. Stěžovatelé namítají zejména porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť v trestním řízení dochází k průtahům, které již nabyly ústavněprávního rozměru. Byli totiž obviněni až po téměř 11 letech od dokonání skutku, který je jim kladen za vinu, a po více než 7 letech od okamžiku doručení trestního oznámení policejnímu orgánu. V této souvislosti upozorňují, že nepřiměřená délka trestního řízení ovlivňuje i možnosti obhajoby, které se dalším plynutím času budou zmenšovat. Stěžovatelé se dále vymezují proti názoru vrchního státního zastupitelství, že satisfakcí za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže být zastavení trestního stíhání, kterého se domáhali. Všechna svá tvrzení stěžovatelé doplnili rozsáhlou argumentací, kterou podpořili četnou judikaturou.
4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a vyrozuměním vrchního státního zastupitelství, i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti nim a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci (orgánů činných v trestním řízení) však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Jak již uvedl Ústavní soud v obdobné věci stěžovatelů (viz usnesení ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 3247/21; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), řízení o ústavní stížnosti je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z čl. 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ačkoliv nelze současnou ústavní stížnost považovat za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které zákon poskytuje stěžovatelům k ochraně jejich práv, neboť - jak stěžovatelé sami uvádějí - lze za rozhodnutí o takovém posledním procesním prostředku považovat i vyrozumění vrchního státního zastupitelství (viz usnesení ze dne 20. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 2359/21), přesto nelze za daného stavu považovat dosažení nápravy tvrzené protiústavnosti v průběhu pokračujícího trestního řízení za nemožné. V tom se názor Ústavního soudu rozchází s názorem stěžovatelů, ačkoliv jinak lze argumentaci použitou v ústavní stížnosti považovat za poměrně přesvědčivou.
7. Ústavní soud totiž z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadených usnesení a vyjádření vrchního státního zastupitelství připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). V případech, kdy byla (jako i nyní) napadena již usnesení o zahájení trestního stíhání, pak Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)].
8. Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení komplexně, jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé izolované části. V tomto smyslu se však právě v případě nyní posuzované věci teprve otevírá další prostor, který je určen nezávislým soudům, a bude na nich, aby v další fázi trestního řízení, pokud shledají v délce trestního řízení (s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem) případnou protiústavnost, svůj postup dále korigovaly a takový zásah do práva stěžovatelů na projednání věci v přiměřené lhůtě zohlednily, a to i za využití institutů, které jim nabízejí trestní předpisy. Může se jednat například o upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné i okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuelně vyměřeného trestu, až po zastavení trestního stíhání, které rovněž není vyloučeno, neboť plyne ze samotného ústavního pořádku (nikoliv z podústavních trestněprávních norem; srov. nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 či nález ze dne 8. 6.2010, sp. zn. I. ÚS 2859/09).
9. Z tohoto pohledu by měly mít obecné soudy na paměti judikaturu Ústavního soudu k problematice nepřiměřené délky trestního řízení (srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2859/09), který vyslovil názor, že celková doba mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má rovněž bezprostřední vliv i na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Je nepochybné, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem. Podle vymezení účelu trestu obsaženém v §23 tr. zák. je jeho účelem chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se proto oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence. Rovněž způsobilost trestu výchovně působit na společnost je po tak dlouhé době velmi snížena a je tedy nutné dbát, aby konečný trest nebyl pouhou represí, neboť to není jeho hlavním účelem.
10. Jinak řečeno, obecné soudy musí postupovat tak, aby byla respektována a chráněna osobní svoboda stěžovatelů s ohledem na celkovou délku řízení, v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní), a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina mezinárodněprávní odpovědnosti). Současně je však třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, například poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv (viz cit. nález sp. zn. I. ÚS 554/04).
11. Lze tedy shrnout, že v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by v tomto okamžiku již byl namístě jeho kasační zásah, a to i přesto, že s ohledem na délku probíhajícího trestního řízení lze porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy více méně predikovat. Z napadeného usnesení policejního orgánu, krajského státního zastupitelství a vyrozumění vrchního státního zastupitelství coby dohledového orgánu přitom vyplývají i některé konkrétní okolnosti, které zapříčinily délku dosavadního řízení. Ústavní soud však, s odkazem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci, tedy ponechá nejprve prostor obecným soudům, aby se s těmito okolnostmi vypořádaly a délku řízení výše popsaným a přiměřeným způsobem při svém rozhodování případně i náležitě zohlednily.
12. Nutno dodat, že se Ústavní soud neztotožňuje s právním názorem vrchního státního zastupitelství, poukazuje-li bez dalšího na nemožnost zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení a domnívá-li se, že je pro tento postup nezbytná výslovná formulace takového důvodu v mezinárodní smlouvě (k tomuto viz názory vyslovené v cit. nálezech sp. zn. I. ÚS 554/04 či I. ÚS 2859/09). Nicméně v této fázi řízení, právě s ohledem na jeho další pokračování, v průběhu kterého ještě bude dán prostor jak pro uplatnění námitek stěžovatelů, tak pro zmírnění zásahu do práv stěžovatelů, bude-li shledán, nepovažuje Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení za natolik excesivní a nerespektující zákonné zásady trestního řízení či pravidla ústavnosti, aby odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
13. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu