ECLI:CZ:US:2022:3.US.175.22.1
sp. zn. III. ÚS 175/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Šustrové, zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. KSPH 36 INS 4127/2010, 29 NSČR 124/2020-B-197, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2019 č. j. KSPH 36 INS 4127/2010, 2 VSPH 1431/2018-B-181 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2018 č. j. KSPH 36 INS 4127/2010-B-159, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nebo podle čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 25. 6. 2018 č. j. KSPH 36 INS 4127/2010-B-159 zamítl návrh stěžovatelky (dlužnice) na zproštění funkce insolvenční správkyně (JUDr. Marcely Marešové).
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 19. 7. 2019 č. j. KSPH 36 INS 4127/2010, 2 VSPH 1431/2018-B-181 usnesení krajského soudu potvrdil. Ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že ze strany insolvenční správkyně nedošlo k naplnění jednání uvedeného v §32 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, které by mohlo vést ke zproštění z funkce. Podrobně přitom rozebral jednotlivé výtky stěžovatelky k postupu insolvenční správkyně.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2021 č. j. 29 KSPH 36 INS 4127/2010, NSČR 124/2020-B-197 odmítl jako nepřípustné. Dospěl-li vrchní soud k závěru, že důvody pro zproštění funkce insolvenční správkyně nebyly dány, bylo jeho usnesení v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 26. 8. 2015 sen. zn. 29 NSČR 2/2014 a usnesení z téhož dne sen. zn. 29 NSČR 93/2016). Dalšími námitkami (nesprávná a neúplná skutková zjištění, procesní vady) pak stěžovatelka neuplatňovala způsobilé dovolací důvody.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Přestože přesně popsala a doložila dovolací důvody (v ústavní stížnosti cituje podstatné pasáže ze svého dovolání), Nejvyšší soud jeji argumentaci nezákonně zmanipuloval a nesprávně právně posoudil. Poukazuje na to, že si dlouhodobě stěžuje na excesy insolvenční správkyně, které rovněž dokládá, avšak u soudů se jejím stížnostem nedostává sluchu. Řízení o zproštění funkce insolvenční správkyně považuje za nespravedlivé a vedené v její neprospěch a v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy) spatřuje v tom, že nemovitosti v jejím vlastnictví byly prodány ve zmanipulované dražbě za nepřiměřeně nízkou cenu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je nesouhlas se zamítnutím jejího návrhu na zproštění funkce insolvenční správkyně, která se v insolvenčním řízení dopouští různých excesů, jež poškozují stěžovatelku. Stěžovatelka se sice snaží zdůrazňováním porušení svých základních práv posunout věc do ústavněprávní roviny, avšak její námitky, které mají vesměs obecný charakter, jsou v podstatě pouze souhrnem opakujících se tvrzení ohledně nesprávného postupu insolvenční správkyně zejména při zpeněžení majetku a následně nesprávného rozhodování obecných soudů o jejím návrhu na zproštění funkce.
9. Jak se podává z napadených rozhodnutí (rozhodnutí v insolvenčních věcech jsou veřejně dostupná v insolvenčním rejstříku na https://isir.justice.cz/) krajský soud i vrchní soud věnovaly náležitou pozornost všem námitkám, jimiž se stěžovatelka snažila zpochybnit řádný výkon funkce insolvenční správkyně. Vyjádřily se zejména k námitkám, že insolvenční správkyně pochybila, když svojí nečinností (opožděným podáním příslušné žaloby) umožnila užívání nemovitosti v obci P. třetím osobám a postupovala liknavě při jejím vyklizení a vymáhání nájemného (bezdůvodného obohacení), že neoprávněně zasáhla do cti stěžovatelky, že svým postupem zavinila ztrátu osobních věcí stěžovatelky v nemovitosti v obci M. a konečně i k námitce, že ke zpeněžení nemovitosti v obci P. dochází v rozporu s insolvenčním zákonem. Vysvětlily na základě dostupných podkladů, které jsou součástí spisu (zejména jednotlivé zprávy a vyjádření insolvenční správkyně o průběhu insolvenčního řízení a sdělení a podání samotné stěžovatelky), proč v postupech insolvenční správkyně nelze spatřovat natolik závažná pochybení, která by vedla k použití §32 odst. 1 insolvenčního zákona a zproštění funkce. Nelze ani přehlédnout, že stěžovatelka se domáhá zproštění funkce insolvenční správkyně opakovaně v podstatě s obdobnou argumentací. Odkazují-li pak soudy na svá dřívější rozhodnutí ve věci zproštění funkce, nelze jim takový postup vytýkat. V postupu krajského soudu a vrchního soudu tak nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
10. K tomu Ústavní soud pro úplnost uvádí, že zproštění funkce podle §32 odst. 1 insolvenčního zákona představuje vůči insolvenčnímu správci nejpřísnější sankci. Neexistuje přitom přesný výčet všech případů, v nichž by měl soud vůči insolvenčnímu správci takto přísně postupovat. Míra pochybení a jeho důsledky jsou vždy výsledkem individuálního posouzení insolvenčním soudem, do něhož Ústavnímu soudu s výjimkou zjevných excesů nepřísluší zasahovat. Okolnost, že stěžovatelka má jiný názor na postupy insolvenční správkyně, výši hodnoty dražených nemovitostí a jiné představy o průběhu insolvenčního řízení, nemůže být důvodem pro zproštění. Rovněž subjektivní (a nepodložené) podezření stěžovatelky o tom, že se insolvenční správkyně měla dopustit při výkonu své funkce trestného činu, nemůže v situaci, kdy takový podnět stěžovatelky byl Policií České republiky odložen, vést k závěru, že by měla být funkce zproštěna.
11. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, ani zde nemá Ústavní soud pochybnosti o jeho správnosti z pohledu dodržení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Namítá-li stěžovatelka pouze, že Nejvyšší soud její situaci "nezákonně zmanipuloval", dovolací důvody "zkreslil" a sdělil "prokazatelně nepravdivé důvody k odmítnutí dovolání", nedosahuje její argumentace úrovně, která by mohla Ústavní soud přimět k jakémukoliv zásahu. Naopak Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč je dovolání nepřípustné a jakými námitkami se stěžovatelka zcela míjí se způsobilými dovolacími důvody. Ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu