ECLI:CZ:US:2022:3.US.1957.22.1
sp. zn. III. ÚS 1957/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Radomíra Stárka, MBA, soudního znalce, sídlem Hlavní 303/49, Kozmice, zastoupeného JUDr. Petrem Chárou, advokátem, sídlem U Zeměpisného ústavu 508/12, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2022 č. j. 28 Co 94/2022-100, a s ní spojeným návrhem na zrušení položky č. 2 ve slovech "seznámení se znalce se spisem" přílohy č. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 504/2020 Sb., o znalečném, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti 1) TRAFOSAUNA s. r. o., sídlem Šluknovská 369/5, Praha 9 - Střížkov, a 2) Ing. Michala Otradovce, MBA, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 28 Listiny, čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož i v čl. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 9, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V řízení o vypořádání spoluvlastnictví vystupoval stěžovatel jako soudní znalec. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 4. 2022 č. j. 28 Co 94/2022-100 změnil k odvolání druhého vedlejšího účastníka řízení (žalovaného) jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 2. 2022 č. j. 12 C 203/2021-71, jímž bylo stěžovateli přiznáno znalečné ve výši 28 038 Kč, tak, že za podaný znalecký posudek se stěžovateli přiznává znalečné ve výši 25 388 Kč. Krajský soud konstatoval, že vyúčtovaná odměna odpovídá, až na v odůvodnění specifikované výjimky, množství a odbornosti vykonané práce. Stěžovateli tak bylo možno přiznat za "studium spisu včetně přípravy podkladů pro místní šetření" pouze paušální odměnu ve výši 500 Kč podle položky č. 2 přílohy č. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 504/2020 Sb., o znalečném (dále jen "vyhláška o znalečném"). Krajský soud dále nepřiznal stěžovateli část odměny za zpracování posudku v rozsahu 2 hodin po 450 Kč za kompletaci a vazbu znaleckého posudku, neboť stěžovatel tuto činnost účtoval i v další položce.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje skutkové okolnosti sporu a obsah napadeného usnesení. Nesouhlasí s tím, že krajský soud při stanovení jeho odměny za studium spisu v rozsahu čtyř hodin aplikoval úpravu obsaženou v příloze č. 1 vyhlášky o znalečném, kterou stěžovatel považuje za protiústavní, neboť popírá právo stěžovatele získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny. Jednorázovou paušální odměnu za práci stěžovatel považuje za nepřiměřeně nízkou. V této souvislosti odkazuje na závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 13/14 (N 164/78 SbNU 451; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dále podrobně rozebírá okolnosti, za nichž byla vyhláška o znalečném připravována a zpracovávána a věnuje se v ní obsaženým pojmům "seznámení se znalce se spisem" a "obeznámení se s případem". Krajskému soudu dále vytýká, že vyšel z jiného skutkového stavu než okresní soud, aniž by však doplnil, popř. zopakoval dokazování. Stěžovateli rovněž nebyla dána možnost vyjádřit se ke snížení výše znalečného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Stěžovatel brojí proti usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o výši znalečného stěžovatele, resp. kterým bylo na základě odvolání druhého vedlejšího účastníka řízení znalečné sníženo. Problematice rozhodování o odvolání proti usnesení o přiznání znalečného se Ústavní soud věnoval již v minulosti, a to se závěrem, že legitimní očekávání znalce na vyplacení znalečného je majetkovým nárokem, který je pod ochranou moci soudní [viz např. usnesení ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 360/03 (U 22/3 SbNU 339)]. Na postavení znalce v řízení o odvolání proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů se tedy vztahují garance práva na spravedlivý proces [srov. nález ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 3367/12 (N 11/68 SbNU 169) či nález ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. I. ÚS 2670/12 (N 176/67 SbNU 153)].
7. Stěžovatel namítá, že byl zasažen zejména jeho majetkový zájem, resp. bylo zasaženo do jeho práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací či do práva na spravedlivou odměnu. V této souvislosti je třeba především připomenout, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo sníženo znalečné, které předtím stěžovateli přiznal okresní soud, o 2 650 Kč, tedy částku, kterou lze ve světle předchozí judikatury označit za bagatelní (z poslední doby viz např. usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 4163/19 či usnesení ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 4136/19). V posuzovaném případě není naplněno tedy kvalitativní hledisko, které by přes bagatelnost posuzované částky mohlo odůvodnit ústavněprávní přezkum rozhodnutí [srov. blíže nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)].
8. Rozhodování o znalečném je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivé výpočty obecných soudů či korigovat jejich rozhodnutí z pohledu podústavního práva, a to ani tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Ústavněprávní dimenze může tato otázka dosáhnout toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit však napadené rozhodnutí nevykazuje.
9. Ústavní soud má za to, že v odůvodnění krajský soud dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů přistoupil ke snížení původně přiznaného znalečného. V posuzované věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že z hlediska požadavků na kvalitu odůvodnění napadené rozhodnutí krajského soudu obstojí. Závěry v něm uvedené vycházejí z kritérií stanovených právními předpisy.
10. Ústavní soud konečně nesdílí námitku překvapivosti napadeného rozhodnutí. Krajský soud rozhodoval k odvolání druhého vedlejšího účastníka řízení, který v něm námitku nepřiměřenosti rozsahu vyúčtovaných hodin uplatnil. K podanému odvolání měl stěžovatel možnost se vyjádřit, což také učinil. Z tohoto pohledu nelze považovat rozhodnutí krajského soudu ve světle judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. I. ÚS 299/09 (N 142/62 SbNU 203)] za překvapivé.
11. Závěrem se Ústavní soud pouze pozastavuje nad tím, že kvůli částce ve výši 2 650 Kč, o níž bylo stěžovateli sníženo znalečné, si stěžovatel nechal vypracovat ústavní stížnost čítající 11 stran. Lze mít pochybnosti o tom, zda čas a úsilí věnované zpracování a podání ústavní stížnosti je adekvátní částce, o kterou stěžovateli jde (samozřejmě i při vědomí toho, že stěžovatel se domáhá zrušení právního předpisu).
12. Nad rámec uvedeného lze poukázat i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek pléna ze dne 23. 11. 1983, č. stížnosti 8919/80), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze vztáhnout i na činnost znalce, který má svým způsobem rovněž privilegované postavení. Nadto je znalec při podání znaleckého posudku dopředu srozuměn s tím, za jakých podmínek a v jaké výši mu bude přiznána odměna.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
14. Návrh na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení podaný podle §74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností má akcesorický charakter, a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Spolu s ústavní stížností je tak třeba podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout i návrh s ní spojený.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu