ECLI:CZ:US:2022:3.US.1971.22.1
sp. zn. III. ÚS 1971/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Abtové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022 č. j. 28 Co 124/2022-85 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2022 č. j. 37 C 93/2021-61, spojené s návrhem na zrušení §15 odst. 1 a 2 a §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody způsobené nesprávným výkonem veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka se po žalované České republice domáhala přiměřeného zadostiučinění ve výši 200 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení. Dne 7. 10. 2021 jí bylo žalovanou přiznáno 46 750 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 shledal zadostiučinění ve výši 46 750 Kč přiměřeným a rozsudkem ze dne 24. 1. 2022 č. j. 37 C 93/2021-61, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 2. 2022, č. j. 37 C 93/2021-66, rozhodl tak, že žalovaná Česká republika je povinna zaplatit stěžovatelce úrok z prodlení ve výši 8, 5 % ročně z částky 46 750 Kč od 13. 9. 2021 do 8. 10. 2021 (výrok I.), ve zbytku žalobu stěžovatelky zamítl (výrok II.) a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč (výrok III.). Výrokem o náhradě nákladů řízení nalézací soud přiznal stěžovatelce náhradu za zaplacený soudní poplatek a za 5 úkonů právní služby a 5 režijních paušálů.
3. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu změnil v zamítavém výroku o věci samé (výrok II.) tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 8 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 11. 9. 2021 do zaplacení. Výrok o náhradě nákladů řízení změnil tak, že výše nákladů činí 28 922,50 Kč. Ve zbytku rozsudek nalézacího soudu potvrdil a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění za způsobenou újmu činí 55 250 Kč. Po odpočtu již odškodněné částky 46 750 Kč, náleží stěžovatelce částka 8 500 Kč. K úrokům z prodlení konstatoval, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení dal odvolací soud stěžovatelce za pravdu, že předžalobní uplatnění nároku naplňuje podobný účel jako předžalobní výzva, a není proto možné jej honorovat podle §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 82/1998 Sb.).
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí nepřiznaly náhradu nákladů za úkon uplatnění nároku na náhradu škody. Má za to, že při posuzování úkonu podle §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. je třeba odlišovat, zda došlo k uspokojení nároku bez podání žaloby či nikoli. V posuzovaném případě mělo být uplatnění nároku posouzeno jako předžalobní výzva. K návrhu na zrušení v záhlaví uvedených částí zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatelka uvádí, že šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku je nepřiměřeně krátká.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Závěry obecných soudů týkající se výše přiznaného přiměřeného zadostiučinění a příslušného úroku z prodlení Ústavní soud považuje za udržitelné. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti nenabízí žádnou argumentaci, která by tyto závěry zpochybnila. Ve vztahu k nákladům řízení Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud již napadeným rozhodnutím stěžovatelčině námitce týkající se předžalobního uplatnění nároku vyhověl a náklady řízení o tento úkon zvýšil. Stěžovatelčina ústavní stížnost je proto v tomto ohledu bezpředmětná. Ve zbytku Ústavní soud posoudil přiznané náklady řízení v duchu své judikatury rezervovaně a dospěl k závěru, že v posuzované věci nedošlo k extrémnímu vykročení ze zákonem stanovených pravidel či k svévolné interpretaci, resp. aplikaci zákona ze strany obecných soudů.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatelky na zrušení napadené části právního předpisu Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu