ECLI:CZ:US:2022:3.US.1995.22.1
sp. zn. III. ÚS 1995/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022 č. j. 8 Tdo 93/2022-8252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019 sp. zn. 10 T 16/2017 spolu se spoluobviněnými Š., K. a W. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016, zčásti dokonaným, zčásti ve stádiu pokusu. Za trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru výroby a zpracování paliv a maziv a distribuce pohonných hmot, včetně zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích podnikajících v těchto oborech na dobu 5 let. Výrokem III. rozsudku ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 3 To 5/2020 Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v důsledku neústavního výkladu §206a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v rozhodném znění, dovolacím soudem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Napadené rozhodnutí je nezákonné, když aprobuje nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, který se nevypořádal s jeho hlavní odvolací námitkou. Stěžovatel uvádí, že se v průběhu řízení přiznal k tomu, co nikdy nespáchal. Má za to, že se odvolací soud měl i přes stěžovatelovo doznání zabývat argumenty jeho obhájce o tom, že podle daňového práva žádná daň, kterou by mohl stěžovatel zkrátit, nevznikla. Zásadně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že prohlášením viny zpětně odpadla odvolacímu soudu povinnost přezkoumávat napadené prvoinstanční rozhodnutí ve výroku o vině. Namítá, že byl v průběhu řízení dezorientován, což soudy využily v jeho neprospěch. Zdůrazňuje, že odvolacím soudem nebyl poučen o nemožnosti podat opravný prostředek proti skutečnostem uvedeným v prohlášení viny.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze opakuje námitky týkající se přijetí prohlášení viny stěžovatele odvolacím soudem. Nejvyšší soud však předmětné námitky již podrobně vypořádal v bodech 31 až 37 napadeného usnesení, a to jak z hlediska zákonnosti, tak i z hlediska ústavnosti postupu odvolacího soudu. Ústavní soud závěry Nejvyššího soudu shledává udržitelnými, na ústavní rovině žádné pochybení neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu