ECLI:CZ:US:2022:3.US.2004.22.1
sp. zn. III. ÚS 2004/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lovochemie, a.s., se sídlem Terezínská 57, Lovosice, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2022, č. j. 7 Afs 264/2020-26, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2020, č. j. 15 Af 134/2017-103, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že správní soudy svým postupem porušily její právo na vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, stěžovatelka v roce 2015 uzavřela kupní smlouvu s obchodní společností ČKD PRAHA DIZ (dále jen jako "ČKD") na dodávku souborů náhradních dílů pro uhelný kotel. (Část) kupní ceny měla stěžovatelka hradit vždy až po dodání příslušného souboru dílů. Dne 17. 2. 2016 vystavila ČKD stěžovatelce fakturu na částku 3.803.500 Kč, aniž by však dodala celý předmětný soubor dílů. Dne 12. 5. 2016 zřídil Specializovaný finanční úřad (dále jen jako "finanční úřad") z důvodu nedoplatků na dani ze strany ČKD zástavní právo k pohledávkám ČKD za stěžovatelkou a stěžovatelku vyzval, aby pohledávky vzniklé z kupní smlouvy plnila přímo finančnímu úřadu. V reakci na toto sdělení stěžovatelka dne 30. 5. 2016 na účet finančního úřadu odeslala citovanou částku ve výši 3,8 milionu Kč. O několik dnů později bylo vůči ČKD zahájeno insolvenční řízení, v červenci téhož roku ČKD stěžovatelku informovala, že jí zbývající náhradní díly ze souboru nedodá a stěžovatelka posléze od kupní smlouvy odstoupila. Za dané situace stěžovatelka považovala zaslání platby finančnímu úřadu za omyl, neboť kvůli nedodání dílů ze strany ČKD nebyla naplněna podmínka kupní smlouvy pro vyplacení kupní ceny, takže ČKD vůči stěžovatelce žádnou pohledávkou nedisponovalo. Finanční úřad nicméně několika výzvám stěžovatelky k vrácení platby nevyhověl a následně rozhodnutím zamítl rovněž námitku stěžovatelky podanou na základě ustanovení §159 daňového řádu.
3. Stěžovatelka se bránila rozhodnutí finančního úřadu žalobou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem ("krajský soud"). Trvala na konstrukci, že platbu na účet finančního úřadu provedla s ohledem na okolnosti předestřené výše "zřejmým omylem", čímž naplnila podmínku pro vrácení platby vymezenou v §165 odst. 3 daňového řádu. Podle právního názoru krajského soudu nicméně pojem "zřejmý omyl" nemůže pokrývat situace, které vyžadují složité dokazování skutkového stavu, jako je dodání zboží, jeho kvalita či včasnost. Stěžovatelka si byla vědoma, že jí zbytek souboru dílů bude dodán až po splatnosti faktury a o nenaplnění zakázky se dozvěděla až několik měsíců po provedení úhrady na účet finančního úřadu.
4. Zamítavý rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, tu však Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Obdobně jako krajský soud totiž dovodil, že institut vrácení platby v daňovém řádu na základě "zřejmého omylu" nemá sloužit k nápravě případných věcných nesprávností týkajících se platební povinnosti vůči správci daně, ale pouze k nápravě očividného pochybení subjektu při provádění platby. Stěžovatelka neopírá svůj nárok na vrácení daně o nesrovnalost při úhradě ve prospěch účtu finanční správy, ale o skutečnosti mající základ v jejích obchodněprávních vztazích s ČKD (prodlení s dodávkou dílů). Stěžovatelka věděla, z jakého důvodu a za jakých okolností plnila a na následné nedodržení závazku ze strany ČKD není možné dodatečně reagovat tvrzením o zřejmé omylu při úhradě platby. Na tomto závěru nemění nic ani pozdější rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích, že ČKD dané díly nedodala a nevznikla jí proto platně pohledávka vůči stěžovatelce. Předmětem řízení před správními soudy totiž bylo jen posouzení, zda byly v okamžiku platby naplněny podmínky pro její vrácení. Zákonodárce úmyslně zvolil pro vrácení daně restriktivní režim vymezený v §165 daňového řádu a jakkoliv je nastalá situace pro stěžovatelku tíživá, přes institut "zřejmého omylu" nemůže nápravy dosáhnout.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Vymezuje se především proti obecnými soudy použitému restriktivnímu výkladu pojmu "zřejmý omyl", obsaženému v §165 odst. 3 daňového řádu, a považuje jej za rozporný s ústavněprávními zásadami. Příjemcem platby byl stát a ten by se neměl neoprávněně obohacovat na úkor jednotlivců, kteří jednají v omylu. Vlastnictví státu nemá přednost před vlastnictvím soukromoprávních subjektů. Skutečnost, že podle §165 odst. 3 daňového řádu má plátce svůj omyl při platbě prokázat, nenasvědčuje tomu, že by ustanovení pokrývalo pouze zcela evidentní omyly. Stěžovatelka povinnosti prokazování dostála a správní soudy se předloženými důkazy (viz např. výše citovaný rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích) měly věcně zabývat. V neposlední řadě stěžovatelka připomíná jiné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které shledalo existenci zřejmého omylu a nařídilo finančnímu úřadu vrátit platbu v situaci, kdy subjekt plnil finančnímu úřadu za daňového dlužníka, aniž by si všiml, že daňový dlužník předtím svou pohledávku vůči subjektu postoupil třetí osobě. Jelikož kasační soud k tomuto rozhodnutí nepřihlédl a věc posoudil odlišně, porušil zásadu předvídatelnosti rozhodování a právní jistoty.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním relevantních orgánů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatelky.
10. Především je třeba uvést, že argumentace stěžovatelky do značné míry opakuje námitky již uplatněné před správními soudy, respektive je založena na nesouhlasu stěžovatelky s tím, jakým způsobem obecné soudy vyložily obsah pojmu "zřejmý omyl při úhradě" v citovaném ustanovení daňového řádu (v tehdy účinném znění). V tomto směru jde ovšem v podstatě o polemiku na úrovni podústavního práva, k jehož výkladu jsou příslušné právě obecné, resp. správní, soudy (viz také shora). Ústavní soud proto nevidí důvodu na tomto místě podrobně opakovat jejich skutkové posouzení věci a následné právní zhodnocení (srov. zvláště body 14-19 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Obdobně jako správní soudy v přezkoumávaném řízení přitom ani Ústavní soud nezpochybňuje, že ČKD stěžovatelce nedodal celý soubor dílů (byť nějaké díly ze souboru doručeny dle všeho byly) a proto formálně dle podmínek kupní smlouvy ČKD nevznikla ani pohledávka vůči stěžovatelce. To nicméně ještě automaticky neznamená, že platba finančnímu úřadu byla stěžovatelkou učiněna ve zřejmém omylu. Jedna věc je totiž znění kupní smlouvy, druhá pak reálné jednání jejích stran. Stěžovatelka i ČKD v předmětném období sice dle všeho postupovaly v rozporu s kupní smlouvou (proběhla fakturace bez dodání všech dílů souboru, akceptace pozdějšího dodání dílů atd.), to ale nečiní tyto faktické kroky bez dalšího neplatnými. Stěžovatelka se však začala dovolávat omylu a nárokovat vrácení platby až poté, co se dozvěděla o insolvenci ČKD a o tom, že zbytek dílů nikdy neobdrží. Skutečná příčina požadavku na navrácení platby tak nenastala v okamžiku úhrady částky na účet finančního úřadu, ale měla základ až v pozdějších skutečnostech, na které neměl finanční úřad (stát) žádný vliv. Akceptace právního názoru stěžovatelky by proto ve výsledku mohla vést k závěru, že by stát měl nést následky (budoucího) porušení podmínek vzájemných smluvních vztahů mezi dvěma soukromoprávními subjekty.
11. Závěr z předchozího bodu usnesení má rovněž dopad na posouzení tvrzeného nedodržení předchozí judikatury ze strany kasačního soudu. Jak totiž dostatečně přesvědčivě a logicky vysvětlil již Nejvyšší správní soud, situace v obou rozhodnutích vypadají možná srovnatelně, skutkově se však liší. Zatímco v prvním případě subjekt provádějící platbu ve prospěch finančního úřadu "pouze" přehlédl informaci na faktuře, že pohledávka byla již postoupena a měl by tedy hradit někomu jinému, v přezkoumávané věci stěžovatelka samozřejmě v době platby věděla (resp. přinejmenším měla vědět), že část dodávky dílů ještě neobdržela a omylu se dovolávala až po změně okolností (konečném nedodání dílů).
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu