ECLI:CZ:US:2022:3.US.2019.21.1
sp. zn. III. ÚS 2019/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2021 č. j. 7 Tdo 399/2021-1008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. února 2021 č. j. 6 To 89/2020-956 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2020 č. j. 46 T 5/2020-907, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 7. 2020 č. j. 46 T 5/2020-907 byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou. Poškozená byla podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 4. 2. 2021 č. j. 6 To 89/2020-956 byl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušen a stěžovatel byl znovu uznán vinným stejným zločinem a byl mu uložen stejný trest. Podle §228 odst. 1 trestního řádu soud uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 100 000 Kč a se zbytkem svého nároku na nemajetkovou újmu byla poškozená podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 č. j. 7 Tdo 399/2021-1008 bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že využívaje nízkého věku své nezletilé dcery, která v důsledku nedostatečné vyspělosti nebyla schopna projevit svou vůli ohledně jeho jednání a účinně se mu bránit, ji po delší dobu hladil po jejích obnažených nohách zejména na vnitřní straně stehen, přitom jí několikrát strčil ruku pod kraťasy a prsty se jí dotýkal v oblasti vnějšího pohlavního orgánu, na což poškozená několikrát reagovala tak, že chtěla dát nohy k sobě, v čemž jí obviněný zadržením nohy rukou zabránil, přičemž tímto jednáním poškozenou nepatřičně vystavil sexuálnímu kontaktu, činnosti a chování, které mělo za následek změny v jejím psychosociosexuálním vývoji.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel za prvé namítá, že jeho jednání nelze podřadit pod trestný čin znásilnění. Takového činu se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, kdy ke spáchání takového činu je vyžadován úmysl pachatele. Dle komentářové judikatury je pohlavním stykem jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného nebo odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Z toho plyne, že ke spáchání uvedeného trestného činu je nezbytné, aby pachatel svým jednáním ukájel svůj pohlavní pud a tímto jednáním směřoval ke svému pohlavnímu uspokojení.
7. Krajský soud podřadil stěžovatelovo jednání pod předmětnou skutkovou podstatu způsobem, kdy rozšířil pojem znásilnění i na jednání, které nevyžaduje sexuální motiv pachatele. Jeho úvaha, kterou nepodložil žádnou judikaturou ani odbornou literaturou, je však dle stěžovatele přespříliš extenzivní. Skutkovou podstatu trestného činu znásilnění nelze svévolně rozšiřovat o jednání, které zasahuje do sexuální integrity jiné osoby, avšak není sexuálně motivováno.
8. Vrchní soud své rozhodnutí v tomto směru odůvodnil odlišně, když odmítl možnost zmíněného extenzivního výkladu skutkové podstaty znásilnění, nicméně dospěl k závěru o jejím naplnění s tím, že o motivaci ukojení pohlavního pudu stěžovatele šlo. Stěžovatel ale namítá, že při svém jednání nejednal takovým způsobem, který by směřoval k ukájení jeho pohlavního pudu či jeho sexuálního uspokojení. To dokazuje videozáznam ze dne 9. 7. 2019, který zaznamenává jednání stěžovatele, jež má být trestným činem, ze kterého je zjevné, že u stěžovatele během kontaktu s poškozenou nedošlo k erekci. I znalec MUDr. Tomáš Kilián při hlavním líčení dne 29. 7. 2020 hovořil o tom, že jednání stěžovatele nelze s jistotou označit za sexuálně motivované. Znalci též konstatovali, že stěžovatel je mužem heterosexuálně orientovaným s preferencí zralých žen a souhlasných sexuálních aktivit a nebyly zjištěny žádné indicie, které by svědčily pro preferenci dětských objektů a nebyla zjištěna žádná sexuální úchylka ani v objektu ani v aktivitě. Závěr vrchního soudu o sexuálním motivu stěžovatelova jednání je tak v rozporu s provedeným dokazováním.
9. Za druhé má stěžovatel za problematické, že v řízení bylo přihlédnuto k tomu, že již byl v minulosti stíhán pro údajné trestné jednání vykazující vysokou podobnost s jednáním, pro které je stíhán nyní. Tehdejší soudní řízení skončilo zproštěním obžaloby, odůvodněným aplikací zásady in dubio pro reo. Je tedy na něj třeba pohlížet jako na nevinného a je zcela nepřípustné, aby zmiňované trestní stíhání nějak svědčilo o vině stěžovatele v další věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. Co se týče rozsudku krajského soudu, ten byl již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu. Vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost v této části za návrh, k jehož projednání není příslušný.
12. Ke zbývající části návrhu, totiž té, k jejímuž projednání je Ústavní soud příslušný, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
14. Jde-li o otázku, zda skutkovou podstatu trestného činu znásilnění naplňuje i jednání, které zasahuje do sexuální integrity jiné osoby, avšak není sexuálně motivováno, rozsudek krajského soudu, vycházející ze stěžovatelem rozporovaného právního názoru, byl v odvolacím řízení zrušen a vrchní soud vyšel z právního názoru jiného. V takovéto situaci je bezpředmětné, aby se Ústavní soud k ústavněprávní akceptovatelnosti právních závěrů krajského soudu jakkoliv vyjadřoval, když nejde o závěry, na základě kterých je stěžovatel nyní osobou pravomocně odsouzenou.
15. Co se pak týče hodnocení vrchního soudu, že předmětné jednání stěžovatele bylo motivováno potřebou ukojení jeho pohlavního pudu, jde o závěr v oblasti skutkových zjištění, která obecný soud provedl jako orgán k tomu oprávněný. Vyšel přitom z konkrétních ve věci provedených důkazů, zejména shlédl a hodnotil pořízený videozáznam. Soud se přitom vypořádal i se stěžovatelovými poukazy na některá vyjádření znalců. Jak vysvětlil, stěžovatel poněkud vytrhává jejich vybrané části z kontextu, když i znalecká část provedeného dokazování celkově podporuje závěr o stěžovatelově vině.
16. Dále se Ústavní soud věnoval stěžovatelově námitce nepřípustnosti odkazu na předchozí trestní řízení, ve kterém byl zproštěn obžaloby. Krajský soud ve svém rozhodnutí shrnul, jaké jednání bylo předmětem předchozího trestního stíhání, a následně uvedl, že stěžovatel byl tehdejšího obvinění zproštěn, a to zejména v důsledku uplatnění zásady in dubio pro reo, "ovšem nelze přehlédnout, že obě řízení vykazují skutkovou podobnost (zejména probuzení zájmu nezletilých dětí o sexualitu, pohlavní orgány, kdy procházely i obdobnou změnou chování po návštěvách u obžalovaného)". Ústavní soud nicméně zjistil, že rozsudek vrchního soudu ani usnesení Nejvyššího soudu takovou ani podobnou argumentaci neobsahuje. Rozsudek krajského soudu přitom byl, jak již uvedeno výše, zrušen. I v tomto případě tak nutno konstatovat, že stěžovatelem napadané úvahy nejsou těmi, na kterých by bylo jeho odsouzení založeno.
17. Jen nad rámec věci tak považuje Ústavní soud za vhodné k této problematice dodat, že za situace, kdy jednání, které bylo obviněnému v dřívějším trestním řízení kladeno za vinu, mu nebylo prokázáno, není možné z nepotvrzených dřívějších podezření jakkoliv vycházet a něco z nich dovozovat v jakémkoliv jiném trestním řízení. Šlo by o pochybení v postupu soudu při provádění a hodnocení důkazů, vzbuzujícím otázky o dodržení práva na soudní ochranu.
18. V posuzované věci však porušení uvedeného práva Ústavní soud neshledal, když kromě odkazu na zrušení rozsudku krajského soudu je vhodné též zdůraznit, že soudy v řízení měly k dispozici přesvědčivé důkazy, včetně videozáznamu nevhodných dotyků stěžovatele vůči poškozené a informací o jejím neobvyklém chování (předčasných projevech sexuality) ve školce. Závěr o jeho vině se tak jeví v každém případě dostatečně a pevně podložen.
19. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu