ECLI:CZ:US:2022:3.US.210.22.1
sp. zn. III. ÚS 210/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Miškoviče, zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem Velké náměstí 116, Písek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2021, č. j. 7 Afs 280/2019-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byly porušeny ústavní principy a jeho základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývá, že stěžovateli byla Finančním úřadem pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") dodatečným platebním výměrem doměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 a současně mu byla uložena povinnost zaplatit penále z doměřené daně.
3. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") jako odvolací správní orgán následně změnilo výši doměřené daně a vzniklého penále.
4. Žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud"), neboť shledal, že stěžovateli poskytnuté úplaty za užívání motorových vozidel obchodní společností MIŠKOVIČ PLOCHÉ STŘECHY s. r. o. nelze považovat za nezdanitelné cestovní náhrady, ale za příjmy z pronájmu movitých věcí podle §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"). Krajský soud přitom odkázal na závazný právní názor vyslovený v téže věci v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2018, č. j. 7 Afs 4/2017-31. Současně dal za pravdu vedlejšímu účastníkovi, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno ve smyslu §92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, když neprokázal výdaje související s pronájmem předmětných vozidel. Správce daně proto správně přistoupil k postupu, kdy u příjmů z pronájmu předmětných vozidel zohlednil zákonem garantované výdaje ve výši 30 %.
5. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Nejprve konstatoval, že původně sporná otázka, zda finanční prostředky, které stěžovatel přijal od společnosti MIŠKOVIČ PLOCHÉ STŘECHY s. r. o. lze vyhodnotit jako příjmy z pronájmu, již není předmětem kasační stížnosti, neboť stěžovatel tento závěr nenapadl. Spornou otázkou tak zůstalo již pouze posouzení tzv. daňově účinných nákladů ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a k tomu se kasační soud ztotožnil s vedlejším účastníkem i krajským soudem, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, když žádným způsobem neprokázal výdaje související s realizovaným pronájmem předmětných vozidel. Vedlejší účastník proto správně k příjmům z pronájmu předmětných vozidel zohlednil zákonem garantované výdaje ve výši 30 % podle §9 odst. 4 zákona o daních z příjmů.
6. Stěžovatel ve velmi stručně pojaté ústavní stížnosti uvádí, že se domnívá, že ze strany NSS nebyl předmět sporu pochopen tak, jak jej v kasační stížnosti popsal, a možná z důvodu tohoto posunu nebylo o podané kasační námitce řádně rozhodnuto. Následně reprodukuje závěry kasačního soudu a poukazuje na jejich nesprávnost.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je tak v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud (neboť pouze jeho rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno) v nyní posuzovaném případě dostál.
10. Oproti tomu stěžovatel, ačkoliv označil základní práva, do kterých mělo být zasaženo, činí tak pouze obecně (v podstatě blanketně) a jediné, proti čemu se výslovně vymezuje, je údajně diskriminační postup správce daně vůči stěžovateli jako pronajímateli vozidel oproti zaměstnanci, který by při služební cestě použil vlastní vozidlo. Ústavní stížnost proto postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a ve skutečnosti je pouze pokračující polemikou se skutkovými a právními závěry soudů i správních orgánů. Jejím těžištěm je přitom snaha stěžovatele popřít rozdíl mezi skutečně vynaloženými náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které musí on, jako poplatník prokázat, chce-li tímto způsobem snížit základ daně z pronájmu, a cestovní náhradou za užití vozidla při pracovní cestě. Takto však stěžovatel činí bez jakékoliv snahy posunout daný případ do ústavněprávní roviny (chybí kupř. poukaz na judikaturu Ústavního soudu, doktrinální názory atp.).
11. Za této situace, kdy stěžovatel ve skutečnosti brojí pouze proti způsobu výkladu podústavního práva, se kterým se neztotožňuje, Ústavní soud ve stručnosti uvádí, že stěžovatel měl v úmyslu tímto způsobem (tedy pomocí odečtu cestovních náhrad za užití jeho vozidel jinými osobami při pracovních cestách) dosáhnout snížení základu daně z příjmu, avšak takový postup zákon o daních z příjmů nepřipouští. Ten totiž umožňuje odečíst pouze výdaje, které jsou skutečné, a současně jejich vynaložení poplatník prokáže, anebo umožňuje poplatníkovi odečíst paušální částkou stanovené výdaje ve výši 30% z příjmu.
12. Nesouhlasil-li proto stěžovatel s uplatněním výdajů paušální částkou (§9 odst. 4 zákona o daních z příjmů), bylo na něm, aby prokázal, že jím uplatněné náklady reálně vynaložil (břemeno tvrzení a důkazní). To však není možné provést pomocí vyúčtování cestovních náhrad, neboť ty jsou sice částečně tvořeny doloženými výdaji za spotřebované pohonné hmoty, ale současně jsou tvořeny i paušální částkou v podobě základní náhrady za 1 km jízdy (a to aniž by musela být tato částka skutečně vydána). To odpovídá samotnému účelu takto stanovené paušální náhrady, která má být kompenzací za poskytnutí soukromého vozidla ve prospěch zaměstnavatele, který o to zaměstnance požádá (viz §157 odst. 3 a 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce), a zahrnuje v sobě jak opotřebení, tak i náklady spojené s provozováním vozidla (srov. PICHRT, Jan aj. Zákoník práce: Praktický komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer).
13. Z uvedeného je pak patrný logický rozpor, neboť paušální částkou nelze prokázat skutečně vynaložené náklady (nemusí jim totiž odpovídat), a proto ani stěžovatel nemůže tímto způsobem naplnit podmínku pro odečet reálných nákladů pro účely daně z příjmu.
14. Pro úplnost je možné doplnit, že ani v případě vozidel stěžovatele není vyloučeno, aby se jejich opotřebení v konečné výši stanovené daně odrazilo, neboť se zcela jistě promítne do nákladů na případné opravy, což jsou pak ony skutečné a prokazatelné výdaje, které lze následně při výpočtu základu daně uplatnit.
15. Z výše uvedeného důvodu tedy nelze stěžovateli přisvědčit, a to ani co do tvrzeného nerovného přístupu. V daném případě se totiž stěžovatel nenachází ve stejné či srovnatelné situaci jako zaměstnanec, který vykonal služební cestu, a kterému právě a pouze z tohoto titulu náleží zákonem stanoveným způsobem vypočtená, event. částečně předem sjednaná cestovní náhrada.
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že proti závěrům Nejvyššího správního soudu nemá výhrad, neboť jeho rozhodnutí je podrobně a přesvědčivě odůvodněno a přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění. Použitá argumentace kasačního soudu je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud při jeho rozhodování neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu