ECLI:CZ:US:2022:3.US.2104.22.1
sp. zn. III. ÚS 2104/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatelky: T. F., zastoupené Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Přemyslovská 848/2, Praha 3, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 29 Az 12/2021-55 ze dne 16. května 2022, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného výroku správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a zapůjčeného spisu, rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen "vedlejší účastník") ze dne 12. 5. 2020 bylo rozhodnuto o nepřípustnosti žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany dle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen "zákon o azylu") a o zastavení řízení dle §25 písm. i) zákona o azylu.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem sp. zn. 29 Az 9/2020 ze dne 11. 8. 2021 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení proto, že žalovaný vedlejší účastník řádně nedoručil správní rozhodnutí stěžovatelce a proto vedlejšímu účastníkovi uložil, aby toto rozhodnutí znovu doručil. Vedlejší účastník tak opětovně stěžovatelce doručil 29. 9. 2021 totožné rozhodnutí, proti kterému se stěžovatelka bránila správní žalobou. Krajský soud následně rozhodnutí vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 16. 5. 2022 zrušil a vrátil věc vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení (výrok I.). Výrokem II., proti kterému ústavní stížnost směřuje, rozhodl tak, že žádný účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud svůj výrok II. opřel o §60 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), a uvedl, že tak postupoval proto, že důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka byla změna bezpečnostní situace, kterou nemohl v době vydání svého rozhodnutí předvídat.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jí je známo, že správní soudy, včetně Nejvyššího správního soudu, rozhodují v obdobných případech o nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §60 odst. 7 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., když uvádějí, že účastník byl v řízení procesně úspěšný toliko z důvodu změny bezpečnostní situace na Ukrajině, kterou nemohl předvídat správní orgán ani krajský soud. Tento postup dle stěžovatelky nesprávně paušalizuje použití §60 odst. 7 s. ř. s. na všechny případy žadatelů o udělení mezinárodní ochrany z Ukrajiny, což není v souladu s účelem tohoto ustanovení zákona.
5. Stěžovatelka z judikatury Ústavního soudu dovozuje, že možnost aplikace §60 odst. 7 s. ř. s. nezakládá volnou diskreci soudu, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zdůrazňuje, že soud musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě zdůvodnit, neboť v postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle. Konstatuje, že pouhý formální odkaz na ustanovení zákona nebo na ,,důvody hodné zvláštního zřetele" bez jejich vymezení a zhodnocení není dostačující, a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2012 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1759/09 ze dne 12. 1. 2012. Stěžovatelka je toho názoru, že odůvodnění krajského soudu těmto požadavkům nedostojí. Dále stěžovatelka srovnává ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. (potažmo §120 s. ř. s. v případě řízení o kasační stížnosti) s ustanovením §150 o. s. ř. a dodává, že důvody, o něž se moderace opírá, musejí mít svůj původ v jednání účastníků, méně již v okolnostech, které nezavinili. Z výše uvedeného tak podle stěžovatelky vyplývá, že automatické nepřiznávání náhrady nákladů řízení žadatelům o mezinárodní ochranu pocházejícím z Ukrajiny, které se objevuje v rozhodovací praxi správních soudů po 24. 2. 2022, je v rozporu s právem na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále namítá, že jí krajský soud nedal žádný prostor a možnost vyjádřit se ke zvažovanému nepřiznání náhrady nákladů řízení, přičemž odkazuje na princip kontradiktornosti řízení a namítá překvapivost soudního rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1074/19 ze dne 14. 5. 2019 či usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).
8. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatelka podala dne 13. 10. 2021 žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterou navrhovala, aby krajský soud rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a přiznal jí náhradu nákladů řízení. Stejný petit stěžovatelka navrhovala i v doplnění žaloby ze dne 14. 10. 2021. Dne 2. 12. 2021 krajský soud stěžovatelku vyzval, aby sdělila, zda souhlasí s tím, aby o věci samé rozhodl krajský soud bez jednání, přičemž uvedl následující výzvu: "V případě udělení souhlasu s projednáním věci bez nařízení jednání se vyjádřete, zda uplatňujete nárok na náhradu nákladů řízení a v jaké výši a svůj nárok případně prokažte příslušnými důkazy" (viz č. l. 28). Stěžovatelka nejprve dne 22. 12. 2021 zaslala krajskému soudu stručný nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání. Krajský soud poté nařídil jednání na 7. 3. 2022, na které stěžovatelku předvolal. Stěžovatelka následně požádala dne 4. 3. 2022 o odročení jednání v souvislosti s rozpoutáním války na Ukrajině a s tím souvisejícími následky v právním postavení ukrajinských občanů, včetně její osoby. Usnesením ze dne 7. 3. 2022 krajský soud odročil jednání na den 11. 4. 2022. Stěžovatelka dne 8. 4. 2022 odvolala svůj nesouhlas s rozhodnutím ve věci bez jednání. Ve vyjádření stěžovatelka neuvedla, zda žádá v takovém případě o náhradu nákladů řízení, ani náklady nevyčíslila (č. l. 44). Krajský soud následně vyrozuměním č. j. 29 Az 12/2012-47 ze dne 8. 4. 2022 odročil jednání ve věci na neurčito a dne 16. 5. 2022 vydal rozsudek, jehož výrok II. stěžovatelka napadá ústavní stížností.
9. Podle §60 odst. 7 s. ř. s. jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Toto ustanovení umožňuje soudu, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil jako důvody hodné zvláštního zřetele skutečnosti, v jejichž důsledku by stanovení této povinnosti podle úspěchu ve věci či zavinění zastavení řízení bylo třeba považovat za nepřiměřeně tvrdé nebo nespravedlivé. Úvaha o tom, zda jde o takovýto výjimečný případ, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Zohledněn musí být také možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na toho kterého účastníka, ať už na straně žalující, nebo žalované [srov. nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3705/15 (N 72/81 SbNU 267)]. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelčinou argumentací v tom smyslu, že paušální nepřiznávání náhrady nákladů žadatelům o mezinárodní ochranu pocházejícím z Ukrajiny by mohlo představovat porušení některého ze základních práv.
10. K závěru o porušení stěžovatelčiných práv v projednávané věci, s ohledem na její konkrétní okolnosti a postup stěžovatelky v řízení, však Ústavní soud nedospěl. Nemohl totiž přehlédnout, že krajský soud stěžovatelku v rámci poučení dle §51 s. ř. s. vyzval k tomu, aby se v případě udělení souhlasu s projednáním věci bez nařízení jednání vyjádřila, zda uplatňuje nárok na náhradu nákladů řízení a v jaké výši a svůj nárok případně prokázala příslušnými důkazy, což stěžovatelka neučinila. Ústavní soud tak nepřisvědčil stěžovatelčině námitce, že v projednávané věci došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení, když přihlédl k tomu, že stěžovatelka byla vyzvána k vyjádření, zda v případě souhlasu s projednáním věci bez nařízení jednání uplatňuje náklady řízení, a když sama stěžovatelka, zastoupená advokátem, odvolala svůj nesouhlas s vyřízením věci bez jednání (nešlo např. o konkludentní souhlas s rozhodnutím bez jednání). Podstatné dále je, že nepřiznání náhrady nákladů řízení nemohlo být pro stěžovatelku překvapivé, když zákon takovýto postup předvídá, a když sama stěžovatelka ve svém podání (odvolání nesouhlasu žalobkyně s rozhodnutím věci bez jednání ze dne 8. 4. 2022, č. l. 44) odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 36/2022 - 31 ze dne 24. 3. 2022), ve kterých je shodná argumentace k nepřiznání nákladů řízení a aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s. použita, a když stěžovatelka sama ve svém vyjádření uvádí, že by "soud měl rozhodnout dle výše uvedené judikatury" (poslední věta vyjádření stěžovatelky na č. l. 44).
11. Zbývající námitka stěžovatelky směřuje proti rozsahu odůvodnění napadeného výroku. K této námitce Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí, zda jsou v konkrétní věci splněny podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §60 odst. 7 s. ř. s., náleží především obecným soudům, a že při posuzování problematiky nákladů řízení, která je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Krajský soud ve věci stěžovatelky podmínky pro nepřiznání nákladů řízení shledal a tento svůj závěr, jak již bylo shrnuto výše, odůvodnil. Ústavní soud hodnotí jeho odůvodnění jako postačující. Neshledal v něm takové pochybení, které by je činilo neudržitelným z hlediska zásad spravedlivého procesu vztahujících se k právním závěrům obecných soudů. Nejde o projev svévole ze strany krajského soudu či o zcela nedostatečné odůvodnění, obsahující pouhý formální odkaz na ustanovení zákona, nýbrž o reflektování procesního vývoje ve stěžovatelčině věci. Stručnost odůvodnění lze akceptovat i s ohledem na skutečnost, že se stěžovatelka po výzvě krajského soudu k nákladům řízení nevyjádřila, neuvedla ani informace o tom, jaký by na ni mělo nepřiznání nákladů dopad. Krajský soud v odůvodnění uvádí, že důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka byla změna bezpečnostní situace na Ukrajině, kterou nemohl vedlejší účastník v době vydání rozhodnutí předvídat. Takový závěr v zásadě odpovídá shrnutí stěžovatelčiny věci, přičemž Ústavní soud dodává, že mu nepřísluší vstupovat do hodnocení podústavního práva, není-li odůvodnění napadeného výroku natolik excesivní či nepřesvědčivé, aby mohlo vést k závěru o porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu či jiného jejího základního práva.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu