ECLI:CZ:US:2022:3.US.213.22.1
sp. zn. III. ÚS 213/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti S. S., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2021 č. j. 12 Co 228/2021-179, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a nezletilého Š. M., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného kolizním opatrovníkem městem Znojmem, sídlem Obroková 1/12, Znojmo, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), do práva na zachování osobní cti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, jakož i do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Proti stěžovateli (povinnému) je ve prospěch vedlejšího účastníka řízení (oprávněného) vedena exekuce pro zaplacení částky ve výši 829 032 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného výživného a pro běžné výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně. Exekučním titulem byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2017 č. j. 20 C 166/2013-337 vydaný v řízení o určení otcovství stěžovatelem k vedlejšímu účastníkovi řízení a o úpravě jeho výchovy a výživy.
3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 14. 4. 2021 č. j. 64 EXE 1991/2018-115 částečně vyhověl návrhu stěžovatele a exekuci zastavil v rozsahu prodeje nemovitých věcí ve vlastnictví, resp. spoluvlastnictví stěžovatele, a to za dlužné výživné. Ve zbytku (tj. pro běžné výživné, náklady nalézacího řízení, náklady vedlejšího účastníka řízení v exekučním řízení a náklady exekuce) návrh stěžovatele na zastavení exekuce srážkami ze mzdy zamítl.
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 10. 2021 č. j. 12 Co 228/2021-179 usnesení městského soudu potvrdil. Ačkoliv bylo zjištěno, že neexistuje žádný dluh na výživném, výkon exekuce probíhá pouze pro běžné výživné a proti stěžovateli není vedena ani exekuce pro jinou pohledávku, čímž by mohly být naplněny předpoklady pro zastavení exekuce podle §290 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přesto krajský soud akceptoval názor městského soudu, že s ohledem na dosavadní chování stěžovatele nelze předpokládat, že by bez tlaku nařízené exekuce v úplnosti respektoval exekuční titul. Skutečnosti zjištěné v průběhu řízení (převody rozsáhlého majetku stěžovatelem, nespolupráce při zjišťování finanční situace, liknavé hrazení výživného v době před zahájením exekuce) podle krajského soudy nenasvědčovaly tomu, že by byl stěžovatel schopen plnit výživné v budoucnu dobrovolně.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení a stav věci. Nesouhlasí s tím, že jeho návrhu na zastavení exekuce nebylo vyhověno zcela, tedy i ve vztahu k běžnému výživnému. Poukazuje na to, že dlužné výživné včetně všech nároků soudního exekutora již uhradil. Došlo-li v minulosti k nezaplacení části výživného, neměla by jít tato skutečnost k jeho tíži, neboť byla způsobena nedopatřením a nevědomě. Obecným soudům vytýká, že nesprávně posoudily stav věci a nedostatečně se zabývaly důvody, proč došlo ke vzniku nedoplatků na výživném a jaký podíl na nich stěžovatel měl. Zdůrazňuje, že hrazení výživného v současnosti probíhá bez problémů. Stěžovatel se cítí dehonestován probíhající exekucí. Konečně namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s mírou omezení a poškození jeho práv v důsledku vedení exekuce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jeho návrhu na zastavení exekuce. Jeho argumentace spočívá zejména v tom, že obecné soudy měly zohlednit skutečnost, že v současnosti nemá žádné nevyrovnané pohledávky na dlužném výživném a probíhající exekuce mu komplikuje život. Je zjevné, že stěžovatelova tvrzení nedosahují ústavněprávní roviny. Zdůrazňoval-li stěžovatel, že dlužné výživné již uhradil, pak je třeba poukázat na to, samotné uhrazení již splatných dávek výživného nemá za následek automatické zastavení exekuce.
9. K tomu Ústavní soud dále podotýká, že předpokladem pro zastavení výkonu rozhodnutí k návrhu povinného podle §290 odst. 2 o. s. ř. je zjištění, že neexistují nedoplatky výživného za minulou dobu, že výkon (exekuce) probíhá jen pro běžné výživné, že lze očekávat, že povinný bude výživné nadále platit dobrovolně a že současně není veden výkon rozhodnutí (exekuce) pro jinou pohledávku. V řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §290 odst. 2 o. s. ř. je významná i ta okolnost, jaký má povinný smysl pro plnění platebních povinností. Podmínku pro zastavení exekuce za předpokladu, že povinný bude výživné v budoucnu platit dobrovolně, lze mít za splněnou jen tehdy, je-li možné se domnívat, že povinný bude v budoucnu platit výživné pravidelně, ve výši a v době splatnosti určené mu vykonávaným rozhodnutím, tj. že bude svou vyživovací povinnost plnit řádně a včas. Rozhodnutí o zastavení takové exekuce je přitom věcí volné úvahy soudu.
10. V dané věci obecné soudy mj. posuzovaly i spolehlivost stěžovatele při placení běžného výživného v budoucnu. Okresní soud i krajský soud vyšly při hodnocení jeho spolehlivosti mj. z chování stěžovatele v minulosti, přičemž zohlednily to, že stěžovatel nespolupracoval při zjišťování své finanční situace, výživné před zahájením exekuce platil liknavě, před nařízením exekuce prováděl rozsáhlé převody majetku. Pakliže na základě takto zjištěných skutečností obecné soudy dovodily, že na straně stěžovatele nelze očekávat dobrovolné plnění běžného výživného, resp. že zjištěné okolnosti nenasvědčují tomu, že by stěžovatel byl schopen přijmout svoji rodičovskou roli a byl odhodlán v budoucnu řádně a včas plnit stanovené výživné, není možné v jejich postupu spatřovat porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv.
11. Obecné soudy se konečně vypořádaly i s mírou omezení a poškození stěžovatelových práv v důsledku vedení exekuce, což se projevilo tím, že exekuci v rozsahu prodeje nemovitých věcí v jeho vlastnictví, resp. spoluvlastnictví, částečně zastavily.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu