ECLI:CZ:US:2022:3.US.2151.22.1
sp. zn. III. ÚS 2151/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jeleny Vávrové a 2) Jana Vávry, oba zastoupeni Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2022, č. j. 26 Co 73/2022-273, a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 1. 2022, č. j. 5 C 118/2016-252, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zastavil řízení pro zpětvzetí ze strany stěžovatelů jako žalobců (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému (Lesy České republiky, s. p.) náhradu nákladů řízení ve výši 23 103,50 Kč (výrok II.) a konečně rozhodl o vrácení části soudního poplatku (výrok III.). Protože stěžovatelé vzali žalobu zpět dříve, než začalo jednání, soud řízení zastavil a o náhradě nákladů rozhodl ve smyslu §146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), když shledal zavinění na zastavení řízení na straně stěžovatelů, kteří vzali žalobu zpět. Podle okresního soudu v dané věci nebylo lze vycházet z toho, že náklady na právní zastoupení vynaložené žalovaným by bylo možno považovat za neúčelně vynaložené ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu [stěžovatelé i v rámci řízení před obecnými soudy odkazovali zejména nález sp. zn. II. ÚS 1727/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 181/74 SbNU 577; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz). Problematika zřízení práva nezbytné cesty, která byla podle okresního soudu předmětem sporu, totiž netvoří běžnou agendu, kterou se žalovaný zabývá a naopak jde podle soudu o problematiku ryze specializovanou a poměrně obtížnou.
3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud zejména poznamenal, že ze spisu vyplývá, že stěžovatelé se domáhali zřízení práva cesty jako služebnosti ve prospěch pozemku v jejich vlastnictví. Řízení přitom bylo opakovaně bezvýsledně přerušováno za účelem smírného vyřešení sporu. Podáním doručeným soudu dne 7. 1. 2022 pak stěžovatelé vzali bez uvedení jakéhokoliv důvodu žalobu zpět. Krajský soud respektuje základní východisko judikatury Ústavního soudu, že jsou-li stát nebo jeho organizační složky k hájení svých zájmů finančně i personálně zajištěny ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v řízení před soudem byl přenášen na soukromý subjekt - advokáta; náklady na právní zastoupení advokátem lze v takovém případě považovat za účelně vynaložené zejména tehdy, jde-li v daném sporu o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, doposud neřešenou, k jejímuž řešení státní orgán nebo jeho organizační složky nedisponují náležitým personálním nebo technickým zázemím. Proto je nutno podle judikatury Ústavního soudu eventuální neúčelnost zastoupení advokátem v každém jednotlivém případě posuzovat individuálně. I podle krajského soudu přitom v dané věci o takto výjimečný případ jde. Byť totiž žalovaný odborným aparátem disponuje, řízení o zřízení práva cesty jako služebnosti je obecně sporem právně i skutkově složitým, a to jak v rovině hmotného, tak i procesního práva, vyžadujícího zejména znalost adekvátní judikatury. Pro posouzení účelnosti nákladů na právní zastoupení přitom není určující ani okolnost, v jaké fázi řízení se žalovaný nechal advokátem zastupovat (k zastoupení advokátem přistoupil až během řízení).
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé setrvávají na stanovisku, že žalovaný disponuje dostatečně širokým právním aparátem, a proto jeho právní zastoupení advokátem nelze v dané věci považovat za účelné. Agenda práva zřízení cesty není podle stěžovatelů pro žalovaného nikterak výjimečnou agendou, což ostatně vyplývá z toho, že pověřenec žalovaného se nejprve prvních jednání před soudem účastnil sám, když dokonce k žalobě sepsal i prvotní vyjádření. Navíc před soudem ani nedošlo k jednání o věci samé.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. K ústavním stížnostem proti výrokům o náhradě nákladů řízení obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě výslovně nezmiňuje, přesto je nezbytné principy spravedlivého procesu přiměřeně aplikovat i na ně.
8. Současně je však třeba mít na zřeteli, že jde-li o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako další instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy. Je totiž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlnosti. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [kromě stěžovateli citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 1727/14 jde např. o nálezy sp. zn. II. ÚS 376/12 ze dne 14. 3. 2013 (N 45/68 SbNU 449), sp. zn. II. ÚS 2396/09 ze dne 13. 8. 2012 (N 137/66 SbNU 115) a sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189, 194)], v nichž Ústavní soud uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
9. Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatelů bylo tvrzení, že náklady na právní zastoupení žalovaného advokátem nebyly účelně vynaloženými náklady, tj. náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, neboť žalovaný je státním podnikem, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů.
10. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, což je stěžovatelům s přihlédnutím k obsahu jejich ústavní stížnosti známo, že náklady na právní zastoupení subjektů, o nichž rozhoduje stát nebo je přímo prostřednictvím svých orgánů řídí, nemusí být vždy náklady vynaloženými účelně, a to s ohledem na způsob jejich financování a personální obsazení zahrnující dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat zájmy příslušného subjektu před soudy. Uvedené nálezy však zdůrazňují, že "při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (...) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou [daným subjektem], případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat [rozhodnutí přenechat zastupování na] advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit" [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 2310/13 ze dne 13. 3. 2014 (N 35/72 SbNU 401)].
11. V nyní posuzovaném případě je Ústavní soud toho názoru, že jen ze samotné skutečnosti, že žalovaný je státním podnikem spravujícím lesy státu, nelze bez dalšího dovodit, že náklady na jeho právní zastoupení advokátem v daném civilním sporu týkajícím se zřízení práva cesty jako služebnosti k pozemku ve vlastnictví stěžovatelů, nebyly náklady účelně vynaloženými.
12. I krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s ohledem na výše specifikovaný předmět sporu nelze v dané věci učinit závěr, že by předmětný spor byl sporem spadajícím do běžné agendy žalovaného, ale jde o složitou právní věc, a proto je namístě pro účelné bránění práva využít zastoupení advokátem. Není přitom posláním Ústavního soudu tento závěr obecných soudů, jenž se následně promítl i do rozhodnutí o nákladech řízení, přehodnocovat a lze jej naopak - i s ohledem na působnost žalovaného - akceptovat.
13. Na právě uvedeném pak nemůže podle Ústavního soudu ničeho změnit ani skutečnost, že žalovaný se skutečně v počátcích sporu pokoušel hájit svá práva bez pomoci právního zástupce. Stěžovatelé totiž v ústavní stížnosti - ač jim je obsah odůvodnění rozhodnutí okresního soudu v jejich věci jistě znám - nereagují na jím rekapitulované skutečnosti, že podle žalovaného to byli stěžovatelé a jejich rodina, kdo složitost celého sporu svým protiprávním jednáním zavinili a následně se snažili nezákonně zřízený stav legalizovat. K tomu žalovaný uvedl, že proto byl nucen využít služeb externí advokátní kanceláře, která se specializuje na právo nemovitých věcí. V návaznosti na to pak krajský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí mimo jiné konstatuje, že řízení bylo bezvýsledně opakovaně přerušováno za účelem pokusu o nalezení smíru, když náhle v lednu roku 2022 vzali stěžovatelé bez uvedení jakéhokoliv důvodu žalobu zpět.
14. I s ohledem na tyto okolnosti, které oba obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích specifikovaly, považuje Ústavní soud jejich rozhodnutí za ústavně akceptovatelná s tím, že mu za dané situace nenáleží, aby do jejich rozhodovacích pravomocí zasahoval.
15. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla podle názoru Ústavního soudu porušena základní práva stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu