ECLI:CZ:US:2022:3.US.2163.22.1
sp. zn. III. ÚS 2163/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdenka Kašpara, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 22 Co 16/2022-270, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Bližší obsah napadeného rozhodnutí jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti proto postačí uvést, že stěžovatel, resp. jeho právní předchůdce, se žalobou vůči státu (dále též jen "žalovaný") domáhal náhrady nemajetkové újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného jeho právním předchůdcem u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Cm 31/2000.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 19. 10. 2021, č. j. 42 C 259/2010-244, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2022, č. j. 42 C 259/2010-261, připustil rozšíření žaloby podané stěžovatelem tak, že stěžovatel se nadále domáhá na státu zaplacení částky 604 000 Kč s příslušenstvím sestávajícím ze zákonného úroku z prodlení z částky 254 000 Kč za období od 23. 9. 2010 do zaplacení, z částky 16 000 Kč za období od 23. 9. 2010 do 21. 10. 2010 a z částky 350 000 Kč za období od 28. 9. 2021 do zaplacení (výrok I.). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli 7,75 % úrok z prodlení ročně z částky 16 000 Kč za období od 23. 9. 2010 do 21. 10. 2010 do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a zamítl žalobu o zaplacení 604 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 254 000 Kč za období od 23. 9. 2010 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 350 000 Kč za období od 28. 9. 2021 do zaplacení (výrok III.). Obvodní soud rozhodl rovněž o nákladech řízení, a to tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli k rukám jeho právního zástupce částku 57 200,09 Kč (výrok IV.).
4. K odvolání stěžovatele směřujícímu proti výrokům I., III. a IV. rozsudku obvodního soudu ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolání do výroku I. odmítl (výrok I.). Městský soud současně změnil výrok III. rozsudku obvodního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku ve výši 73 809,14 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně za období od 23. 9. 2010 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil. Městský soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
5. Právě s tímto posledně uvedeným závěrem městského soudu o náhradě nákladů řízení stěžovatel nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž předně namítá, že rozhodnutí o nákladech řízení je nepřípustně překvapivé, když zdůrazňuje, že městský soud mu nedal možnost se k této otázce vyjádřit. Stěžovatel dále zpochybňuje odůvodnění stěžovaného výroku, že jím vedené řízení bylo vzhledem k jinému odškodňovacímu řízení, které proběhlo u Městského soudu v Brně, neúčelné, a tudíž mu nenáleží náhrada nákladů řízení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předně připomíná, že při posuzování problematiky nákladů řízení, která je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo, případně byl dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Tento rezervovaný přístup je odůvodněn mj. okolností, že proti nákladovým výrokům není rozhodnutím zákonodárce přípustné ani dovolání, tudíž nedává rozumný smysl, aby absence sjednocování judikatury v této agendě Nejvyšším soudem (který je k této úloze jinak povolán, srov. §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) byla nahrazována judikaturou zdejšího soudu.
8. Pokud tedy Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného rozhodnutí (v rozsahu požadovaném stěžovatelem), dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, která by teprve odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu. Jakkoliv Ústavní soud nepopírá, že si dovede představit i odlišný způsob výkladu a aplikace podústavního práva (zde konkrétně ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu), který preferuje stěžovatel, není jeho úkolem sjednocovat judikaturu obecných soudů, tím spíše - ze shora předestřeného důvodu - týká-li se agendy náhrady nákladů řízení. Podstatná v nyní posuzované věci je přitom především okolnost, že městský soud svůj právní závěr řádně odůvodnil. Ústavní soud, který je povinen respektovat svoji roli v ústavním systému (srov. zejména čl. 83 Ústavy), do zvoleného způsobu výkladu podústavního práva, který je bezesporu možný, nemůže z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ingerovat. Takto by totiž mohl učinit pouze tehdy, shledal-li by výklad a aplikaci norem podústavního práva excesivní, což však v tomto případě nezjistil.
9. Ústavní soud podotýká, že namítá-li stěžovatel novost a vývoj judikatury v oblasti náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, nelze přehlédnout, že městský soud se důsledně řídil zásadou incidentní retrospektivity nových (resp. spíše "nových") právních názorů vytvořených judikaturními změnami. Nový právní názor se tedy prosadí ihned a bude aplikován na všechna probíhající řízení.
10. Převedeno na okolnosti nyní posuzovaného případu to tudíž znamená, že byť bylo nyní posuzované řízení zahájeno žalobou stěžovatele z roku 2010, podanou - jak uvádí stěžovatel (srov. ústavní stížnost, s. 4) - s ohledem na právní názor tvrzeně zastávaný Ministerstvem spravedlnosti, že "předmětné nároky na odškodnění lze u soudu projednat jen za dobu do jejich uplatnění u ministerstva spravedlnosti", přičemž nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku následně odškodňovaného řízení vedeného u Krajského soudu v Brně byl takto stěžovatelem předběžně uplatněn již v roce 2007, městský soud rozhodl zcela v souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011, když zdůraznil, že "i když je odškodňovací řízení zahájeno ještě v průběhu odškodňovaného řízení, rozhodují soudy nikoli podle stavu k předběžnému uplatnění či k podání žaloby, ale podle stavu ke dni rozhodování soudu o tomto nároku" (srov. rozsudek městského soudu, bod 26 a cit. stanovisko, v němž se uvádí, že není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování).
11. Závěr městského soudu, že celé odškodňovací řízení před pražskými soudy probíhalo neúčelně, neboť o nárocích stěžovatele, zahrnujících též období po roce 2007, mohlo být rozhodnuto v předchozím řízení před brněnskými soudy, tedy není navzdory odlišnému názoru stěžovatele projevem libovůle, ale důslednou aplikací shora předestřených judikatorních východisek formulovaných Nejvyšším soudem.
12. Co se týká tvrzené překvapivosti stěžovaného rozhodnutí, postačí uvést, že jakkoli je napadené rozhodnutí z hlediska nákladového výroku pro stěžovatele oproti předchozímu rozhodnutí obvodního soudu nepříznivé, nezakládá překvapivost, jež by představovala porušení jeho základních procesních práv, a tudíž by měla i potenciální ústavněprávní rozměr.
13. Stěžovatel totiž přehlíží, že městský soud pouze dospěl k odlišnému právnímu hodnocení, což mu však použitelné procesní předpisy umožňují. Právní závěr, z nějž vycházel městský soud, je navíc obsažen již v rozhodnutí obvodního soudu, který zdůraznil, že "žalobci nic nebránilo v tom, aby rozšiřoval předmět řízení v závislosti na průběhu protrahovaného řízení, přičemž tak mohl učinit i v řízení před Městským soudem v Brně" (srov. usnesení městského soudu, bod 46). Dospěl-li tedy městský soud na základě stejné úvahy k závěru, že celé řízení probíhající před pražskými soudy bylo vedeno neúčelně, a stěžovateli tudíž nelze přisoudit náhradu nákladů řízení, jedná se pouze o rozvedení teze, která rezonovala v průběhu celého předchozího řízení.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu