ECLI:CZ:US:2022:3.US.2179.22.1
sp. zn. III. ÚS 2179/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. C., t. č. ve Vazební věznici Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Pod Beránkou 2469/1, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 9 To 39/2022, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil shora vymezené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"), neboť jím podle jeho názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na zákonnost vedení trestního stíhání dle čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny, a čl. 40 odst. 6 Listiny.
2. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením stížnostní soud rozhodl o stížnosti proti usnesení policejního orgánu, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zajištění majetku společnosti X, tedy jíž se stěžovatel domáhal zrušení zajištění majetku jiné osoby, zvažoval Ústavní soud, zda není na místě ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť nebyl-li by stěžovatel oprávněn podat ani stížnost dle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tím méně mohl být oprávněn podat ústavní stížnost vzhledem k její subsidiární povaze.
3. Jelikož však porušení ústavně zaručených základních práv či svobod může hypoteticky spočívat i v nesprávném postupu orgánů činných v trestním řízení při posouzení otázky, zda určitá osoba byla, či nebyla oprávněna k podání opravného prostředku dle trestního řádu, dospěl Ústavní soud k závěru, že odmítnutí ústavní stížnosti za takové situace pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele není na místě, neboť zodpovězení této otázky vyžaduje v obecné rovině vždy nejméně kvazimeritorní přezkum.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
4. Napadeným usnesením stížnostní soud dle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl jako podanou osobou neoprávněnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu - Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru daní (dále jen "policejní orgán") ze dne 20. 4. 2022, č. j. NCOZ-1120-946/TČ-2021-412301-H (dále jen "usnesení policejního orgánu"), jímž policejní orgán dle §79f odst. 2 trestního řádu ve spojení s §79f odst. 3 trestního řádu zamítl stěžovatelovu žádost o zrušení zajištění věcí společnosti X. Stížnostní soud odůvodnil tento postup tím, že stěžovatel byl jako jediný akcionář a předseda správní rady uvedené společnosti vyloučen z činění úkonů za tuto právnickou osobu v trestním řízení z důvodu dle §34 odst. 4 věty první zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "TOPO"), neboť je trestně stíhán ve stejné věci jako uvedená právnická osoba, a z tohoto důvodu byl podle §34 odst. 4 věty druhé TOPO vyzván k tomu, aby určil k provádění úkonů v dalším řízení jinou osobu. Stěžovatel tak učinil, a tato osoba následně zvolila uvedené společnosti i obhájce. Činit úkony v trestním řízení za společnost X tak byly oprávněny výlučně osoba určená podle §34 odst. 4 věty druhé TOPO a její obhájce, nikoliv stěžovatel.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje neústavnost napadeného usnesení v tom, že je stížnostní soud v rozporu s §147 trestního řádu věcně nepřezkoumal. Stěžovatel má totiž za to, že bez ohledu na to, zda je stížnost podána osobou oprávněnou, či neoprávněnou, nemůže ji žádný orgán činný v trestním řízení zamítnout "jen tak" bez věcného přezkumu, ke kterému jej dle stěžovatelova názoru nutí právě §147 trestního řádu. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti podrobně rozvádí důvody, pro které podle něj usnesení policejního orgánu věcně neobstojí.
IV. Posouzení Ústavním soudem
6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
7. Postupem stížnostního soudu ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených základních práv dojít nemohlo. Stížnostní soud naopak nemohl rozhodnout jinak, než jak rozhodl. Stěžovatel zjevně nebyl osobou oprávněnou k podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu, neboť jím nebylo zasaženo do jeho práv, ale do práv společnosti X, což je subjekt od něj odlišný, za nějž byly v trestním řízení oprávněny činit úkony toliko jiné osoby než stěžovatel. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani nenamítá, že by k podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu oprávněn byl, toliko se domnívá, že i podání stížnosti neoprávněnou osobou má mít za důsledek její věcný přezkum.
8. To je však v na prvním pohled zřejmém rozporu s textem i účelem §148 trestního řádu. Podstatou tohoto ustanovení je právě to, aby v situacích v něm uvedených orgán rozhodující o stížnosti tuto zamítl bez dalšího, tedy aby ji nepodroboval meritornímu přezkumu [srov. GŘIVNA, T. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1796, či KRÁL, V. In: FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, k §148, bod 3. Citováno dle: ASPI (právní informační systém)]. Právní názor, který zastává stěžovatel, by činil zcela redundantními všechny procesní podmínky stížnosti, neboť povinnost věcného přezkumu i při nesplnění podmínek uvedených v §141 až §144 trestního řádu by doslova komukoliv a kdykoliv umožňovala fakticky se domoci přezkumu usnesení v kterékoliv trestní věci dokonce bez ohledu na to, zda proti němu je stížnost přípustná, natož zda byla dodržena lhůta či zda osoba, která by stížnost podala, byla jakkoliv napadeným usnesením dotčena.
9. Sama existence těchto procesních podmínek odpovídá dispoziční zásadě, na níž jsou všechny opravné prostředky v trestním řízení založeny (srov. např. PÚRY, F. In: FENYK, J.; GŘIVNA, T.; CÍSAŘOVÁ, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 587). Stanovení procesních podmínek pro uplatnění opravných prostředků obecně žádný rozpor s ústavním pořádkem nevytváří [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], naopak meritorním rozhodnutím o opravném prostředku, aniž by pro ně byly splněny procesní podmínky, je nejen rozhodnutím nezákonným, ale může představovat i vadu neústavnosti [konkrétně v případě meritorního rozhodnutí o stížnosti dle trestního řádu podané osobou neoprávněnou srov. nález sp. zn. II. ÚS 115/02 ze dne 17. 7. 2002 (N 93/27 SbNU 85)], jestliže je to k tíži jiné osoby.
10. V nynější věci sice stěžovatel podal stížnost ve prospěch právnické osoby X, nicméně to nic nemění na tom, že k jejímu podání nebyl osobou oprávněnou, a tedy stížnostní soud neměl jinou možnost, jak o ní rozhodnout, než ji bez věcného přezkumu zamítnout. Učinil-li tak, postupoval zcela secundum et intra legem a pohyboval se přitom zcela v mezích ústavního pořádku. Za těchto okolností Ústavní soud nepřezkoumával stěžovatelovu argumentaci k údajné věcné nesprávnosti usnesení policejního orgánu, neboť ji nebyl oprávněn přezkoumat ani stížnostní soud.
V. Závěr
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených základních práv. Žádné flagrantní porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu